Archivovaná verze stránky, pokračujte prosím na aktuální web.

Karel Ančerl

Karel Ančerl se narodil 11. dubna 1908 v malé obci Tučapy u Soběslavi v rodině, která, ačkoli byla velmi kulturní, neměla hudební zázemí a tradici. Učil se na housle a díky vrozené píli a houževnatosti rychle postupoval, takže již od jedenácti let hrál v místním orchestru. Později na gymnáziu v Praze se začal učit i na klavír, pilně se účastnil domácího muzicírování a projevoval i mimořádné organizační schopnosti. Více méně proti vůli rodičů přešel na konzervatoř a studoval zde skladbu u Jaroslava Křičky, dirigování u Pavla Dědečka a bicí nástroje. Velký význam pro jeho další uměleckou kariéru mělo i studium mikrointervalové hudby u Aloise Háby, ale zejména pravidelná účast na zkouškách České filharmonie, kde mohl sledovat práci Václava Talicha i výborných cizích dirigentů. Když sám 24. června 1930 vstoupil poprvé na dirigentský stupínek orchestru, aby jako své absolventské vystoupení provedl vlastní symfoniettu, prokázal již pozoruhodnou erudici, což kvitovala i kritika slovy uznání.

Na životním rozcestí se mladý umělec rozhodl pro dráhu dirigenta. Záhy na sebe upozornil i v cizině, když v Mnichově překonal obrovské interpretační a organizační potíže a připravil vzorně pro Hermanna Scherchena Hábovu čtvrttónovou operu Matka, kterou o šestnáct let později uvedl sám, již jako šéf Opery 5. května v Praze. Z počáteční existenční nejistoty mu pomohl Jaroslav Ježek, když jej v roce 1931 angažoval jako dirigenta ve svém Osvobozeném divadle a Ančerl se mu odvděčil tím, že rychle pozvedl uměleckou úroveň souboru o celou třídu. Ani on však nebyl doma prorokem. Na festivalech Společnosti pro soudobou hudbu ve Vídni (1932) a v Amsterodamu (1933) i na koncertě ve Štrasburku sklidil vynikající kritiky, ale když byl konečně angažován v Radiojournalu, jak se tehdy nazýval rozhlas, byla mu ze začátku svěřována jen práce režisérská a záskoky v nouzi. Jeden z nich, když ze dne na den převzal dirigování neobyčejně obtížné 3. symfonie Sergeje Prokofjeva, vzbudil všeobecné uznání a vynesl mu pozvání k České filharmonii i na další mezinárodní festival moderní hudby do Barcelony. Ančerl stál na prahu velké umělecké kariéry, když do jeho života osudově zasáhla válka. Po obsazení republiky byl ihned propuštěn, 12. listopadu 1942 převezen do Terezína, kde se podílel v neuvěřitelných podmínkách na známých hudebních aktivitách, a po dvou letech, dne 15. října 1944, byl zařazen do transportu do Osvětimi, kde přišel o rodinu a sám vyvázl jen zázrakem.

Po skončení války byl jmenován ředitelem nově budované Opery 5. května a za půldruhého roku zde nastudoval šest velkých operních titulů, ale od 1. září 1947 byl již opět zaměstnancem rozhlasu, tentokrát jako šéfdirigent Symfonického orchestru. Od jara 1948 vyučoval dokonce krátce dirigování i na Akademii múzických umění a dva jeho žáci - Zdeněk Košler a Martin Turnovský - získali ceny v prestižní soutěži v Besanç onu.

Vrcholné období umělecké činnosti Karla Ančerla začalo 20. října 1950, kdy byl jmenován uměleckým ředitelem České filharmonie. Orchestr jej nejprve přijal s rozpaky, ale postupně si zvykal na jeho intenzivní zkouškovou práci a nejvyšší umělecké požadavky; když se o něco později dostavily zahraniční úspěchy, přijal jej na osmnáct let do svých řad a dal se jím vést ke světovosti. V dramaturgii rozšířil Ančerl repertoár hlavně o díla klasiků 20. století, Schönberga, Bartóka, Stravinského, Prokofjeva, Brittena a dalších, a věnoval se dílu Bohuslava Martinů i v době, která nebyla v cizině žijícímu českému skladateli příliš nakloněna. Uvedl Českou filharmonii do světa velkým zájezdem do Austrálie, na Nový Zéland, do Číny, Indie a Japonska (1959) později i do USA a Kanady, koncertoval s ní v řadě evropských zemí a sám byl stále častěji zván jako uznávaný dirigent k nejpřednějším světovým orchestrům. Prohlížíme-li programy těchto vystoupení, neujde nám, že vždy zařazoval i skladby českých autorů a uvědoměle sloužil propagaci české hudby.

V padesátých letech došlo také k převratnému technickému zdokonalení techniky hudebního záznamu vynálezem dlouhohrající desky a s tím souvisejícímu ohromnému rozšíření nahrávací činnosti orchestru. Ančerlovy muzikantsky inspirované nahrávky se záhy dočkaly i ocenění prestižními mezinárodními gramofonovými cenami a v moderní reedici na CD stále oslňují svou technickou dokonalostí a nádhernou zvukovostí.

Není sporu o tom, že zásluhou Karla Ančerla se Česká filharmonie zařadila do úzké špičky nejlepších světových orchestrů a z jejího umění se stal prvotřídní vývozní artikl. O to bolestněji orchestr prožíval, když se jeho šéfdirigent rozhodl po událostech v roce 1968 pro emigraci. Řídil sice ještě v následujícím roce dva koncerty na festivalu Pražské jaro (tím dosáhl celkový počet jeho koncertů s Českou filharmonií čísla 766), ale potom se již nevrátil. Stal se šéfdirigentem symfonického orchestru v Torontu, zajížděl jako vyhledávaný a všeobecně vážený umělec i k jiným americkým orchestrům a stále ve světě prosazoval českou klasickou i moderní hudbu. Se zpožděním se však na jeho zdraví projevily útrapy z války, přidružily se i rodinné starosti, takže se ze života ve svobodné společnosti dlouho netěšil a již 3. července 1973 zemřel.

Aniž bychom sebeméně podcenili obrovské umělecké zásluhy Václava Talicha a Rafaela Kubelíka o vytvoření interpretačního slohu České filharmonie, můžeme říci, že Karel Ančerl byl prvním českým dirigentem světové pověsti a že svůj orchestr přivedl k suverénní virtuozitě a světové proslulosti. Jeho umělecké výkony byly syntézou uvážené koncepce a minuciézní práce s detaily, byly založeny na dokonalé znalosti partitury a schopnosti vystihnout její architekturu, na vytříbeném slohovém cítění, velké zvukové představivosti a v neposlední řadě i na dokonale srozumitelném dirigentském gestu. Ančerl přivedl do orchestru nejlepší umělecké síly, systematicky s nimi pracoval (když to dovolily jeho umělecké závazky, navštěvoval i zkoušky a koncerty s cizími dirigenty) a dovedl svůj orchestr přesvědčit o správnosti své koncepce, což je snad nejdůležitější podmínka uměleckého úspěchu v tomto oboru.

Jaroslav Holeček