Michal Prokop: Už je to napořád!

Generic interview

Koupit album
Katalogové číslo: SU 6343-2

Příští středu 21. prosince završí Michal Prokop vánočním koncertem v pražském Foru Karlín svůj velkolepý rok. Rok oslav sedmdesátých narozenin, v jehož rámci proběhl v srpnu jedinečný festival Krásný zráty Live 70, vyšla CD a LP reedice kultovního alba Město ER a v neposlední řadě také výpravný box Už je to napořád 2000–2012. Ústřední témata našeho rozhovoru tak byla víc než jasná…

V srpnu jste oslavil narozeniny ve velkém stylu – spíš než o rozsáhlý koncert s hosty šlo o vlastní festival. Jaký byl z pohledu oslavence?

Byl to rozhodně regulérní festival, dvoudenní, a myslím, že se hodně povedl. Krásné prostředí v amfiteátru v Lokti, solidní počasí a skvělá atmosféra v publiku i v zákulisí, dnes veltmansky nazývaném „bekstejdží“. Ta nálada myslím docela naplňovala motto celé akce. Krásný ztráty Live 70 byly totiž moc pěkným setkáním různých lidí, různých generací a i různých hudebních stylů. Což jsme přesně chtěli, když jsme použili název, evokující moji někdejší televizní talkshow. No, a pak Město ER, po pětačtyřiceti letech od natočení, poprvé živě, a s Karlovarským symfoňákem. Lepší oslavu si asi nedovedu představit.

Byla ta pódiová premiéra zaznamenaná?

Ano, byla. Natočili jsme si ten náš koncert v soukromé produkci a Česká televize by měla tenhle záznam, který mi moje rodina v čele s mou manželkou darovala jako dárek k narozeninám, odvysílat snad někdy před vánoci na kanálu ČT ART. Přesný termín ale v tuhle chvíli ještě neznám.

Docela mě překvapilo, že tam kromě vašich dlouholetých hudebních kolegů vystoupily i mladé kapely jako třeba Jananas. Ty jste si vybral sám?

Dramaturgie festivalu byla kombinací dramaturgie mé osobní a dramaturgie Davida Gaydečky a jeho týmu z United Islands, který celou akci produkčně zajišťoval. Ten první den „starců, co ještě žijeme a hrajeme“ bylo samozřejmě moje dílo, to jsem chtěl, zatímco druhý den byl kromě Města ER věnován právě setkání s těmi, kteří se dnes tlačí nahoru, a přitom mají zdravé hudební základy. Někteří, jako Tata Bojs, nebo Vojta Dyk už jsou dnes stálicemi, jiní, jako třeba Zrní, Jananas, nebo Electric Lady se jimi, jak věřím, brzy stanou. No a tady už pomáhal David a jeho lidi, ale některé ty kapely jsem samozřejmě i já znal a jakési poslední slovo jsem tam měl taky. Ale abych si nepřisvojoval cizí zásluhy, ten základní klíčový nápad včetně názvu, to bylo dítě Davidovo. Já jsem přišel s myšlenkou živého provedení Města ER, vlastně jsem s tím přišel ještě dřív, ale David na to nabalil projekt festivalu. Zajímavé je, že ani jedna z kapel, vystupující na téhle akci nepatří k miláčkům dramaturgů hudebních rádií. A to mě na tom těšilo taky a zdá se, že to těšilo i hodně početné publikum. I tohle je jeden z důvodů, proč s Davidem, který je o generaci mladší, spolupracuju už deset let.

Proč jste zvolili zrovna Loket?

To byl taky prvotně nápad Davida Gaydečky. Já jsem ten amfiteátr znal, už jsem tam vystupoval, a když s tím David přišel, moc se mi to líbilo. Je to úžasné místo, pod hradem, u řeky s kulisou historického města naproti, v přírodě, veliké tak akorát, nevím, jestli bychom našli jinde u nás podobný areál. K tomu Městu Er se to hodilo skvěle.

Na koncertě jste i pokřtili výpravnou reedici, vydanou po 45 letech. Proč se vlastně na ni tak dlouho čekalo?

Tady došlo k jakési neplánované synergii – když jsem se rozhodl Město ER koncertně zahrát v Lokti v srpnu, Supraphon, konkrétně editor Karel Deniš zároveň, ale úplně nezávisle na tom přišel s nápadem vydat album v reedici v tomhle roce. Takže ta koncertní premiéra vlastně synchronizovala i termín vydání reedice právě na to srpnové datum, kdy jsem slavil své sedmdesátiny. Jedna reedice alba už vyšla před lety, ale tentokrát se podařilo album vydat znovu i na vinylu, a s původně zamýšleným obalem. Tedy bez bonusů, přesně tak, jak tehdy v začátku normalizace v sedmdesátých letech vyjít nemohlo. Je to všechno dost podrobně popsáno v textu, doprovázejícím vinyl i CD na obalu a v bookletu.

Pražskou koncertní premiéru Města Er chystáte i na vánoční koncert do Fóra Karlín. Bude to poslední možnost vidět spojení s orchestrem naživo?

Doufám, že snad úplně ne, je zájem o tohle představení ještě v Brně a možná i jinde v příštím roce, kdy oslavíme stoleté výročí narození Josefa Kainara, který napsal text k téhle skladbě. Ale je to velmi složité organizačně i ekonomicky, je to výjimečná záležitost, solitér, který se nedá hrát běžně, a tak moc příležitostí tohle vidět a slyšet určitě nebude.

Máte už jasný program? Co všechno ještě ten večer zazní?

Kromě pražské premiéry Města ER s Karlovarským symfonickým orchestrem bude jako obvykle v programu i vystoupení dalšího hosta, tentokrát to bude Michal Ambrož se svými spoluhráči. Doufám, že se nám povede zase i něco společného. Jinak samozřejmě bude koncert průřezem naší tvorby za těch už padesát let, co stojím za mikrofonem.

Čerstvě vám nyní vyšel i šestidiskový komplet, shrnující tvorbu od roku 1989, který bude v Karlíně pokřtěn. Je na něm opravdu všechno? Nebo jste tam něco úmyslně nedali?

Je tam všechno, co vyšlo v době od mého odchodu do politiky v roce 1990, až dodnes. Jediné co chybí jsou dva videozáznamy koncertů z Lucerny 2006 a z divadla Archa 2013. S firmou Supraphon, která tenhle druhý souhrnný box mých nahrávek Už je to napořád vydává, jsme se dohodli, že půjde pouze o audio záznamy na CD. Jde totiž hlavně o pokračování toho prvního boxu Pořád to platí z roku 2008, který je i v podobném designu od Maťo Mišíka. A já jsem moc vděčný za to, že to vůbec chtěli vydat, i když tentokrát ani jedno z těch původních alb není z jejich katalogu, takže se to muselo licencovat od jiných vydavatelů.

Zájem o vaše koncerty je dnes srovnatelný se zájmem o zahraniční legendy, ale zároveň se blížíte věku, kdy mnozí kolegové se slávou vyhlašují odchod ze scény. Máte to v budoucnu také v plánu, a nebo naopak ve vás spíš přetrvává ono rockerské “američtí bluesmani vystupují i v devadesáti, tak proč ne já?”

No tak, že bych ohlašoval konec, to tedy rozhodně ne. A jestli budu hrát do devadesáti, to taky netuším. Spíš řeším jiný problém – abych poznal, kdy toho mám nechat. To je moc důležité. Nejhorší totiž je, když vám to přijde říct někdo jiný. Snad to ještě nehrozí.