ROBERT KŘESŤAN A LUBOŠ MALINA

Ve druhé polovině března vyšlo 2CD, které se ohlíží za zlatou érou kapely Poutníci, jenž se datuje do let 1983 až 1991, kdy v ní působili Robert Křesťan a Luboš Malina – dnes muzikanti proslulé kapely Druhá Tráva. Při příležitosti vydání bilančního dvojalba Poutníků jsme jim položili několik otázek.

Jak na dobu, kdy Poutníci zažívali svou “zlatou éru” vzpomínáte? Porta byla tehdy největší festival u nás a zájem o vaši hudbu byl tehdy opravdu masový?

Robert Křesťan: Když se s pamětníky sejdeme, samozřejmě se o té době bavíme, ale nějaké výjimečné sklony k nostalgii nemám. Buďme rádi, že to pak dopadlo, jak to dopadlo, že přišel Listopad a celé to období skončilo. I když to bylo krásné.

Byla výhoda, že vás ty otevřené možnosti po roce 1989 zastihly v plné síle?

Robert Křesťan: Ano tehdy jsme s Poutníky byli na naprostém vrcholu.
Luboš Malina: Že bychom to ovšem nějak více zúročili a začali hodně cestovat, to se už bohužel nestalo.

Poutníci tehdy sázeli na vlastní skladby a předělávkami svůj repertoár – na rozdíl od mnoha bluegrassových kapel, které hrály americkou klasiku s českými texty – jen ojediněle zpestřovali. Bylo důvodem to, že ve vás měla kapela silného autora?

Robert Křesťan: Možná, ale přemírou repertoáru jsme rozhodně neoplývali, protože jsem vždycky skládal málo a pomalu. Ten důvod byl ale jinde. Když jsme přišli do kapely na počátku osmdesátých let, tak jsme velmi brzo začali v nové sestavě hrát hudbu, ke které se ta tradiční americká country dala jen stěží “napasovat”. Nakonec jsme klasické bluegrassové skladby nemohli přebírat vůbec, protože nevyhovovaly stylu, který jsme si poměrně záhy vytvořili. Svou roli v tom měl hlavně Svaťa Kotas, tehdejší banjista, který byl velmi originální a instrumentálně svébytný, a samozřejmě i moje písničky. Nevědomky jsme se pak stále více vydávali po vlastní cestě.

Podle jakého klíče jste nyní sestavovali tu reprezentativní vzpomínku?

Robert Křesťan: Výběr byl jasný. Vzal jsem dvě tehdejší řadová alba, Poutníci 1976 a Chromí koně, a k nim jsem přidal všechny písničky v češtině, které jsem našel. Ze singlů, výběrů. Dále jsem tam zařadil původní instrumenálky z obou anglických desek. Chtěl jsem, aby tam bylo všechno, co mi připadalo nápadité, ale zároveň se to pochopitelně muselo vejít do daného rozsahu.

Co se nevešlo?

Robert Křesťan: Napřed jsem vyloučil svoje písničky z desky Wayfaring Strangers, které volně anglicky přetextoval Michal Bukovič. Ty byly nejméně důležité. A potom přišly na řadu americké standardy. Z nich jsem se snažil zachovat jen ty nejzajímavější.

Když jste ty písničky znovu po letech poslouchal, jaký jste z toho měl pocit?

Robert Křesťan: Spousta z nich už na mě dnes působí trochu legračně. Dnes už přemýšlím jinak. Ale pořád z nich cítím velkou poctivost, což mě s nimi smiřuje. Možná jsou některé naivní, ale… takoví jsme byli.

Do kapely už jste nastoupil jako zkušený muzikant, po několika letech hraní s Trapery, ale i Poutníci už v té době nebyli úplně neznámou skupinou. Jak k tomu spojení došlo?

Robert Křesťan: Samozřejmě jsme se znali už dříve. Potkávali jsme se na krajských kolech Porty i jinde. Pánové z Poutníků byli o víc než deset let starší. V létě 1979 se ovšem obě kapely ocitly v určité personální krizi, Traperům odešel na vojnu zakládající člen a Poutníci v té době také zůstali jen tři. Takže jsme se dali do řeči a řekli si, že to spolu zkusíme. A ukázalo se, že v té chvíli to bylo plus pro všechny. My mladší – já, Svaťa Kotas a Pavel Petržela, jsme tomu dodali potřebnou energii, starší pánové – František Linhárek a Zdeněk Kalina, zase měli zkušenosti a potřebnou jistotu. Navíc jim nechybělo to cosi, co jsme my neznali, tedy určité manažerské dovednosti, dravost a schopnost se prosazovat. My jsme byli ještě malí kluci, do té doby jsme se nikdy nezamýšleli nad tím, jestli bychom nemohli někde hrát nebo třeba nahrávat v rádiu, vůbec nás to nenapadlo. Všechno se to dobře sešlo.

Tehdy skupiny právě v rozhlasových studiích často pořizovaly svoje první nahrávky. Jak to probíhalo u vás?

Robert Křesťan: V Supraphonu tehdy pracoval člověk, který se zasadil o vydání celé řady nahrávek, myslím, že i první album Wabiho Daňka, a také o to, že vyšla ve velkorysém, i když tehdy rychle rozprodaném nákladu 200 tisíc kusů. Jmenoval se Jarda Dvořák a zasloužil se i o vydání desky Poutníků.

Měli jste to pak už s druhým albem snazší?

Robert Křesťan: Rozhodně ano. Debutové desky se prodalo 90 tisíc, takže jsme si pak už mohli říci skoro o všechno, co jsme chtěli.

Tehdy bylo vše plánováno na dlouho dopředu. Byl ten prodejní úspěch pro tehdejší vedení vydavatelství důležitý?

Robert Křesťan: Jistěže je to zajímalo. Pracovali sice v socialistickém podniku, ale byli to většinou normální lidi a dobře jsme spolu vycházeli. Prodal se celý náklad devadesát tisíc, ale tím to bohužel skončilo. Prostě došly vytištěné obaly, výroba dalších by se bývala musela naplánovat a než by se dostaly do výroby, tak by to trvalo třeba další dva roky.

Tou dobou už byli Poutníci profesionální skupinou? Už jste se tím tehdy živili?

Robert Křesťan: Kdepak, dlouho ne. Než jsem přišel k Poutníkům, nikdy jsem za hraní žádné peníze nedostal. A když mi poprvé František Linhárek za koncert podával asi třicet korun, tak jsem je odmítal, protože „pro peníze to přece nedělám“. A to mi už bylo 21 let. První profesionální přehrávky, tedy zkoušky, které nám umožňovaly vyšší honoráře, jsme poprvé podstoupili až v polovině osmdesátých let. Ale na volnou nohu, kdy jsme mohli opustit dosavadní zaměstnání, a začali hudbu dělat plně profesionálně, jsme šli až v roce 1987 nebo 1988.
Luboš Malina: Já jsem se v té době akorát dostal z vojny.

Tehdy musel mít každý povinně v občanském průkazu potvrzení o zaměstnání. Vy jste tam měli co?

Robert Křesťan: Razítko krajské umělecké agentury. Měl jsem ho z kapely jako první, a dodnes si pamatuji na ten pocit, když jsem na Náměstí Svobody vyšel ze dveří agentury a poprvé v životě se cítil svobodný.

Jak reagovali vaši rodiče? Váš otec prý byl operní zpěvák?

Robert Křesťan: Byl. V té době už s námi ovšem nežil, v roce 1969 utekl za Západ. Matka to nesla spíš skepticky.

Největším hitem Poutníků je dodnes písnička Panenka, která má sice výrazný motiv na banjo, ale jinak je spíš folková. Je pravda, že jste ji složil na klavír?

Robert Křesťan: Ano. Jel jsem jednou domů tramvají a po cestě mě napadla jedna její část. A když jsem přijel domů, hned jsem si to šel přehrát ke klavíru, abych si to zapamatoval. A u klavíru vznikla i předehra.

Tehdy se musely texty nechávat schvalovat různým komisím. Jaká byla reakce na její ne úplně obvyklé téma?

Robert Křesťan: Krásná. Bylo naplánováno, že vyjde na druhém singlu Poutníků, spolu s písničkou Město. Supraphon požádal brněnský rozhlas, zda by ty dvě písničky nenahrál s tím, že by si je pak ponechal v archivu a zároveň jim je poskytl k vydání. To tehdy byla běžná praxe. Takže jsem šel v Brně za místním příslušným “cenzorem”, a on si tak pročítal ten text a říkal: “To je pěkné, tady ten den smáčený krví, to je proti válčení, že?” A já, blbec, jsem mu upřímně řekl, že ne, a vysvětlil mu, o čem to je – a on se úplně zděsil. A doslova pravil, že to je odporné a zakázal to. Supraphon si pak musel objednat studio, a žádná rádiová trvalka se z toho nestala.

Jiné problémy, jako třeba někteří folkoví písničkáři, jste tehdy neměli?

Robert Křesťan: Nic zásadního.

Luboš Malina: Ale jednou jsme u výslechu byli. Kvůli Ireně “Silence” Přibylové. Uváděla nás na jednom festivalu a prozradila, že jsme se právě vrátili z Moskvy… a dodala nevinně, že se nám tam nic neztratilo. A někdo to iniciativně nahlásil a všichni jsme pak byli pozváni k výslechu.

S Druhou trávou opakovaně jezdíte koncertovat do USA. Stihli jste to po roce 1990 ještě s Poutníky?

Robert Křesťan: Bohužel ne. Poutníci dostali v USA za alba Wayfaring Strangers a Chromí koně cenu Společnosti za zachování a rozvoj amerického bluegrassu za nejlepší neamerické album roku, a na základě toho jsme dostali pozvání na festival do Owensbora. Zařídili nám i turistická víza, ale zřejmě jim někdo oznámil či co, že jsme profesionální muzikanti, takže nám úřady to vízum zas zrušily. V roce 1991 jsme s Lubošem Malinou a Jirkou Plockem z Poutníků odešli, a do Ameriky se dostali až s Druhou trávou.

Sledujete dráhu a tvorbu kapely Poutníci i po svém odchodu?+

Robert Křesťan: Cíleně ne, ale potkáváme se na společných koncertech a letních festivalech. Takže myslím, že přehled o tom jak a co hrají mám docela dobrý.