KATEŘINA ENGLICHOVÁ & VILÉM VEVERKA

Na posledním albu harfistky Kateřiny Englichové zní převážně česká hudba minulého století, hobojista Vilém Veverka nahrál na své předloňské album koncerty barokní trojice Vivaldi, Bach, Telemann. Teď se setkávají na svém prvním společném nahrávacím projektu.

Každá vaše deska má rafinovanou koncepci, ať už nahráváte sólově nebo s komorními partnery. V tomhle případě se onou koncepcí zdá být na první pohled francouzský impresionismus, ale předpokládám, že to nebude jediná spojovací myšlenka.

VV: Já jsem už dlouhou dobu registroval poptávku po našem společném albu. Fungujeme s Kateřinou jako duo skoro dvanáct let a někdo by mě možná nařkl z přílišného pragmatismu, ale vnímám tuhle desku jako chybějící část našeho společného portfolia. Jako cestu k tomu, abychom byli jako firma Englichová + Veverka ještě silnější. Chceme tedy představit náš kmenový repertoár, respektive to nejkvalitnější a nejatraktivnější, co společně hrajeme.

Jedná se o zvukově specifickou, velice průzračnou hudbu. Ovlivnil její charakter nahrávání desky?

VV: Myslím, že určitě ano, a souvisí to i se specifiky harfy a sekundárně také hoboje. Ta hudba je velmi křehká a zároveň hypervirtuózní. Během nahrávání máme luxus jít na absolutní možné riziko, pohybovat se na hraně a riskovat o něco víc než během koncertu. Zásadní roli v tu chvíli hraje také hudební režisér Jiří Gemrot, který nás dobře zná i jako interprety, ví, kde má každý z nás svoji hranici a okamžitě pozná, když se od ní příliš vzdalujeme. Proto s ním tak rádi spolupracujeme.

Maurice Ravel a jeho Náhrobek Couperinův. Co rozhodlo o tom, že právě tato neoklasicistní suita bude stěžejní skladbou alba?

KE: Ravel se přímo nabízel. S tímto návrhem jsem přišla já, miluji původní klavírní verzi i pozdější orchestrální. Harfa v ní hraje velmi půvabnou úlohu a hoboj dokonce stěžejní. Ale musím říct, že jsem na začátku vůbec netušila, co mě čeká. Pokud se rozhodnu hrát klavírní kusy, většinou si part pro harfu upravuji sama, což jsem měla v úmyslu i v tomto případě, začala jsem s otevřeným hledím, ale po měsíci po dvou jsem zjistila, že se úpravy musí chopit odborník. Nerada bych poškodila
jak Ravela, tak sebe (smích). V tu chvíli přišel nápad oslovit skladatele Otomara Kvěcha, který už pro mě a klavíristu Martina Kasíka fantasticky upravil Španělskou serenádu Isaaca Albénize. Pan Kvěch naši nabídku přijal a evidentně si práci užíval. Vždycky jednou za čas mi přišel mail typu: „Milá Kateřino, zrovna se probírám třetí větou. Ravel je génius!“

Původní klavírní verze má sice šest vět, ale v některých úpravách ty nejnáročnější části schází. Vy jste nepodlehli pokušení trochu si nahrávání zjednodušit?

VV: Původní záměr byl upravit pouze čtyři části, které jsou i v Ravelově orchestrální verzi. Já jsem byl skeptický vůči Toccatě, ta je extrémně náročná. Ale když jsem si ji poslechl v podání famózního pianisty Olega Sokolova, řekl jsem si „To musíme zvládnout taky.“

KE: A všechno začalo nanovo. Na začátku jsme se shodli, že Toccatu nebudeme dělat, zaplať pánbůh! A najednou přijde Vilém, odhodlaný a samozřejmě neoblomný. Víte, já jsem v jádru velice klidný člověk, ale při studování Toccaty jsem zuřila. Nepřála bych nikomu, aby v tu chvíli byl nablízku (smích). VV: Myslím že za těch dvanáct let, co spolu hrajeme, jsme nic nezkoušeli tolik jako tuhle jednu čtyřminutovou větu.

Ta skladba má v sobě zarážející rozpor. Ačkoliv je námětově dost ponurá, čistě hudebně působí naprosto pozitivně.

KE: Vůbec není chmurná. je to oslava hudby.

Nevnímáte napětí mezi ideovým a hudebním obsahem? Nejde ani tak o název suity, ale spíš o to, že Ravel jednotlivé části dedikoval svým přátelům, kteří zemřeli během první světové války.

KE: Ano, ale skrze hudbu je nějakým způsobem zvěčnil. Ne jako mrtvoly, ne jako oběti války, které zemřely na bitevním poli, ale jako jemu blízké, živé lidské bytosti.

VV: Já tu hudbu považuji za poctu jednoho velkého skladatele druhému velkému skladateli. Couperin byl jeden z nejvýznamnějších francouzských autorů, dnes je stále frekventovaný, jeho estetika je speciální, velmi filigránská. Vnímám to jako poklonu Ravelova génia Couperinovi.

KE: Nabízí se samozřejmě otázka, co přimělo Ravela, aby suitu dedikoval svým zemřelým přátelům. On ve válce byl, byť nebojoval, takže v něm určitě zůstal velký rozpor. Byl svědkem všeho, co se dělo, ale nepodílel se na bojích. Byl vně i uvnitř zároveň. Můj dědeček byl taky v první světové válce, což mu absolutně změnilo život. Byl rakouský oficír na ruské frontě, ale většinu války strávil v záloze. Většina jeho kamarádů tam zemřela. A nebyl umělec – ano, byl sice výborný pianista a napsal, pokud vím, jednu skladbu – , ale architekt…

VV: Autor nádraží v Poděbradech. To je úžasná funkcionalistická budova. KE: Ano a Nákladového nádraží Žižkov. Ale zpátky k Ravelovi. Chci tím říct, že rozpor úlevy z toho, že člověk přežije válku, a bolesti ze ztráty svých blízkých, je pro nás nepředstavitelný stejně jako důsledky, které to může mít. Ravelovi navíc během války zemřela matka, pak ho odvolali, on se zhroutil… Takže se smíme jedině domýšlet, co ho vedlo k takovému pojetí. Mohla to být nějaká náhlá emotivní reflexe.

Stejně jako Pavana za mrtvou infantku, další skladba na desce.

VV: Pavana je jednoznačnější, tragický charakter se tu nedá oddiskutovat.

To sice ano, ale sám Ravel řekl, že název nemá se samotnou skladbou nic společného. Že se mu jednoduše líbil zvuk slov " Pavane pour une infante défunte".

VV: Přesně tak, ale přesto vyznívá jako tryzna. V případě Pavany jsme použili už existující úpravu, stejně jako u Debussyho skladeb, které taky patří k našemu kmenovému repertoáru. Velká část skladeb na desce jsou původně klavírní skladby, ale všechny úpravy jsou plnohodnotné. A víte co? Naší skrytou ambicí je, aby si po poslechu lidi řekli „No není to lepší než originál?“

KE: Ovšem pozor, Primaveru zkomponoval Luboš Sluka přímo pro nás, v tomto případě se nejedná o úpravu. Je to hudba, která si na nic nehraje, je líbivá, ale ne laciná. Zcela ve „slukovském“ charakteru v tom nejlepším slova smyslu.

VV: Pravda. Provedli jsme ji poprvé v roce 2015 v Orlických horách v malém kostele. Pan Sluka byl přítomen, má tam nedaleko chalupu. Mohl bych vám popsat veškeré detaily z toho dne, natolik to byl výjimečný zážitek. A jeho Gabbione per due ussignuoli, což je v překladu Klec pro dva slavíky, tou jako bychom se vraceli zpátky k Pavaně, mám takový pocit. Náladou i formou. KE: Tuhle skladbu mám velice ráda, byť není v originále pro harfu. Je mnohem kontemplativnější, lehce „do jazzova“. VV: Myslíš? To bych neřekl. KE: Ne, že by byla jazzová, ale harfa v podkladu je taková rozvláčná, bluesová.

To mi připomíná, že jsem slyšela i několik jazzových verzí Pavany.

KE: Pokud se toho chopí dobří muzikanti se vkusem, nemám s tím problém. VV: Vidíte, když i jazzmeni můžou upravovat Ravela, proč ne my dva!