ZEMŘEL JIŘÍ BĚLOHLÁVEK

ČESKÝ DIRIGENT SVĚTOVÉHO RENOMÉ

V noci 31. května ve svých 71 letech zemřel po delší těžké nemoci Jiří Bělohlávek (24. 2. 1946 – 31. 5. 2017), nejvýznamnější současný český dirigent. Jeho odchodem se uzavírá jedna výrazná kapitola české i světové hudební kultury. Díky kombinaci výjimečné muzikality, pracovitosti a pozornosti k detailu za sebou zanechal úctyhodné dílo, které svým významem daleko přesahuje hranice jeho rodné vlasti. Spolupracoval s nejvýznamnějšími světovými orchestry, zanechal za sebou těžko přehlédnutelnou řadu nahrávek, jako pedagog se zasloužil o celou generaci pozoruhodných mladých českých dirigentů. Hudba byla, jak sám přiznával, smyslem a radostí jeho života. Jeho práce se dočkala ocenění i z rukou britské královny Alžběty II., jež mu před pěti lety za službu hudbě udělila Řád britského impéria. Jiří Bělohlávek byl aktivní do samého závěru života, žil mnoha plány a z nezvratného rozhodnutí osudu opustil celou řadu svých hudebních snů nenaplněných. Jeho otisk, především ve formě nahrávek, je však nepřehlédnutelný a zůstane v mnoha případech etalonem i inspirací pro další generace hudebníků a posluchačů.

Post šéfdirigenta zastával Jiří Bělohlávek u řady významných českých i světových orchestrů (Česká filharmonie, BBC Symphony Orchestra, Rotterdamská filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Pražská komorní filharmonie). Právě Jiří Bělohlávek má zásadní zásluhu na skutečnosti, že Česká filharmonie pod jeho uměleckým vedením za posledních pět let zažila mnoho mimořádných úspěchů a znovu si vydobyla respektované postavení doma i v zahraničí (rezidence ve vídeňském Musikvereinu, koncerty v newyorské Carnegie Hall, v sále Berlínské filharmonie, v amsterdamské Concertgebouw, Royal Albert Hall v rámci BBC Proms atd.). Hostoval u mnoha dalších světových těles (Berlínská filharmonie, Boston Symphony Orchestra, Cleveland Orchestra, Gewandhausorchester Leipzig, New York Philharmonic, Sächsische Staatskapelle Dresden a San Francisco Symphony Orchestra). Nastudoval řadu operních produkcí – především z díla Janáčka, Dvořáka a Martinů – ve Vídeňské státní opeře, Berlínské opeře, newyorské Metropolitní opeře, Královské opeře v Covent Garden, v pařížské opeře Bastille, v Curyšské opeře či na festivalu Glyndebourne.

Od roku 1972, kdy vznikly jeho první nahrávky s tehdejší Státní filharmonií Brno, natočil Jiří Bělohlávek několik set studiových i živých snímků. Většina těchto nahrávek vznikla pro vydavatelství Supraphon, pro který nahrával postupně se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Českou filharmonií a Pražskou komorní filharmonií. Jakkoli příležitostně vstupoval na pole světového repertoáru (Mozart, Brahms, Mendelssohn ad.), těžištěm jeho repertoáru zůstávala česká hudba. Mnohé jeho nahrávky z díla Smetany, Dvořáka, Suka či Janáčka jsou dodnes ceněny jako referenční. V případě díla Bohuslava Martinů lze jeho přínos označit za objevitelský. Se stejným nasazením, s jakým realizoval nahrávky hudby symfonické a orchestrální, se v řadě případů ujal role doprovazeče ve spolupráci s vynikajícími sólisty, mezi nimi s Ivanem Moravcem (Brahmsovy klavírní koncerty), mladým houslistou Josefem Špačkem (Dvořák, Suk, Janáček) či s klavíristou Janem Bartošem (Mozart). Řada Bělohlávkových nahrávek se dočkala významných mezinárodních ocenění včetně Gramophone Award. Mezi jeho poslední dokončené snímky, jež čekají na vydání u Supraphonu, patří Symfonie č. 1 a opera Čím lidé žijí Bohuslava Martinů. Další plánované nahrávky již zůstanou v rovině neuskutečněných snů.

Také Bělohlávkovo pedagogické působení na pražské HAMU přineslo bohaté plody. Mezi jeho nejnadanější studenty patřili Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Tomáš Hanus či Marko Ivanović – umělci dnes již velmi respektovaní na mezinárodní scéně.

Jiří Bělohlávek se za svůj přínos na poli hudby a kultury v nejširším smyslu slova dočkal ocenění nejen z rukou britské královny Alžběty II. Prezident Václav Havel dirigentovi v roce 2001 propůjčil medaili Za zásluhy I. stupně, v roce 2016 jej pak při příležitosti jeho 70. narozenin Hudební akademie múzických umění ocenila čestným titulem doctor honoris causa. Skutečný dosah jeho mnohaleté neúnavné práce budeme moci v plnosti nahlédnout a docenit až s odstupem času.