MARTINA JANKOVÁ

„Jak to, že bohatá a cenná písňová tradice, v naší zemi kdysi tolik oblíbená, byla přerušena?“ zamýšlí se česká sopranistka Martina Janková. „Vždyť v jedné malé písni se dá vyjádřit celý lidský osud!“
Mezinárodně úspěšná pěvkyně, dlouholetá členka opery v Curychu, dělá mnoho pro to, aby se písně vracely na kompaktní disky i koncertní pódia. Její jasný, perlivě svěží hlas zní na nahrávkách písní Leoše Janáčka i Bohuslava Martinů; v těchto dnech vychází CD PRAHA – VÍDEŇ, na němž představuje vokální tvorbu českých i rakouských klasicistních skladatelů přelomu 18. a 19. století. Všechny písně jsou půvabné, navíc řada z nich pro posluchače objevná. Klavíristka a cembalistka Barbara Maria Willi, která vytvořila dramaturgii desky a pěvkyni na kladívkový klavír doprovází, nově našla mnohé skladby v regálech archivů.

Barbara Maria Willi říká, že vás k tomuto projektu inspirovala romantická novela Eduarda Möricke Mozartova cesta do Prahy.

Ano, je to pravda. Barbara je i jako dramaturg fantastická, má obrovské know-how. Stála u zrodu celého projektu. Když mi ukázala všechny ty hudební poklady, samozřejmě jsem hned souhlasila, že se na desce budu podílet. I pro mě to byl velký objev.

Hudební trasa Praha – Vídeň a Vídeň – Praha v době klasicismu dobře fungovala a byla hodně frekventovaná, což dokládá také vaše deska. Překvapilo vás, že cestovaly i písně?

Písně byly kdysi nesmírně populární u nás i ve Vídni. Moc nechápu, proč a kam se tato naše bohatá a cenná písňová tradice ztratila. Přemýšlím o tom, mluvím s muzikanty. Nedávno jsme si o tom povídali i s Ivem Kahánkem, který miluje písňovou interpretaci a snaží se ji v Česku prosazovat. Taky si myslí, že se u nás málo dělají. Vůbec tady neexistuje tradice písní! A přitom, jak vidíte, kdysi byla.

To je vážně pozoruhodné – proč se ztratila? Vždyť máme tolik krásných písní, komponoval je Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů, Novák, Eben…

Ano, písně sice existují, ale málokdy se ocitnou na koncertních pódiích. Což znamená, že se nezhodnocují. Těmto malým hudebním formám se nepřisuzuje ta cena, kterou mají. Je to zvláštní, vždyť jsme národ, který jiné malé formy miluje – komorní hudbu máme rádi. Podívejte se, kolik u nás máme komorních těles! Komořina tu žije, tak proč ne vokální?

Čím to podle vás je?

Někteří mi říkají, že na vysokých školách se preferují árie, árie a zase árie, protože všichni chtějí jít do takzvaného velkého oboru. Jako by malá forma byla méněcennější, málo vznešená, méně zajímavá. I když je často nositelem myšlenek úžasných velkých světových básníků. Možná to přetrvává z minulého režimu, kdy se obecně soudilo, že jen velké hlasy jsou hodnotné. Byli jsme jaksi „přejeti“ velkými ruskými hlasy. U nás vlastně nepřetrvala ani bohatá barokní a oratorní tradice vůbec ( nejen tedy barokní: Mendelssohn, Brahms apod.), dokud ji znovu nevzkřísili pánové Luks, Štryncl a další.

Ale právě vy patříte k těm, kdo se snaží tuto tradici obnovovat.

Nevím, jestli se mi to daří, ale opravu se snažím přinášet a představovat písně a podílet se na interpretaci neznámých či méně známých oratorních děl: na PJ to byly např. Myslivečkovy „Pašije Ježíšovy“, Zelenkovy mše, příští prosinec v Praze v kostele Šimona a Judy provedeme zapomenuté Bononciniho oratorium Sv. Mikuláše, plánujeme Rossiniho Petite Messe Solennelle apod. Co se týče českých písní, snažím se je dávat do kontextu se světovou písňovou tvorbou, která má obrovskou a živou tradici. Děláme to i na naší desce – vedle Mozarta a Haydna jsme zařadili třeba Koželuha, Voříška a další.

S Barbarou jsme se navzájem inspirovaly a velice si rozuměly. Nesmírně se nám líbilo, že můžeme představit klenoty, na které se zapomnělo. Totéž platí také pro mou spolupráci s pianistou Ivo Kahánkem. Natočili jsme s ním písně Janáčka a Martinů. Snažíme se upozornit a nalákat publikum k objevení té písňové nádhery.

V této souvislosti stojí za připomenutí záslužná supraphonská edice Hudba v Praze v 18. století, která má už velkou řádku vydaných titulů. V ní také vychází vaše písňová deska. Co o ní soudíte?

Je to opravdu nádherná edice. A když už jsme u této edice, musím zmínit Václava Lukse, díky němuž jsem objevila spoustu krásných skladeb, například právě díla Jana Dismase Zelenky. Dlouho jsem je neměla v repertoáru. A od chvíle, kdy jsem se s ním lépe seznámila, tak pokud dnes interpretuji Bacha, dělám to často v kontextu právě se Zelenkou.

Na CD v kontextu s Mozartem i Haydnem…

A když interpretuji Brahmse, tak v kontextu s Dvořákem. Vždycky se zkrátka snažím dodat ke světovému skladateli český protipól a ukázat, že naši nebyli za těmi „velkými“ skladateli o nic v pozadí. Snažíme se ukázat, že i Češi mají svou písňovou tradici. Jenom momentálně spí…

Písně W. A. Mozarta, V. A. Tomáška, Leopolda Koželuha, Josepha Haydna, Jana Václava Voříška a dalších zpíváte v originále, tj. v němčině. Texty písní jsou však v doprovodné brožuře otištěny německy i česky, takže jim budou všichni posluchači rozumět.

Čechy byly tehdy součástí monarchie, národní obrození ještě neproniklo do obecného povědomí. O Praze se říkalo, že je předměstím Vídně… Mnozí naši skladatelé bydleli ve Vídni, mluvili německy, komponovali na texty německých autorů. Němčina byla úředním jazykem.

Některé texty jste přeložila společně se svým tatínkem do češtiny. Přitom jste použili starosvětský jazyk, archaismy. Působí to půvabně a autenticky. Snažili jste se evokovat obrozenskou dobu?

Nechtěli jsme jazyk básníků modernizovat, asi by to nevyznělo dobře.

Kde jste získala vřelý vztah k písňové tvorbě?

Už od malinka mě ve Frýdlantu nad Ostravicí ovlivňovali naši sousedé – vedle nás bydlela věhlasná hudební rodina Kotků. Je to slavný muzikantský rod, od jejichž předků sbíral Janáček písničky našeho kraje pro svou hukvaldskou sbírku Ukvaldská lidová poezie v písních. Ostatně Hukvaldy jsou z Frýdlantu vzdušnou čarou asi 12 kilometrů. Za Ignácem Kotkem přijel v roce 1906 Janáček osobně, jak o tom píše ve svém fejetonu „Myšlenky cestou“; a já – přibližně sedmdesát let poté – pila ze stejného pramene. Byly mi sotva čtyři, když mě rodina Kotků přizvala ke spolupráci a naučila všechny možné Lašské lidové písně.

Takže je máte ráda už od dětství?

Asi už tehdy se mi zbystřily smysly a pochopila jsem, že celý lidský osud se dá vyjádřit v jedné malé písni. Fascinovalo mě to, a toto zjištění jsem potom dál rozvíjela pod křídly úžasného profesora pro písňovou interpretaci Gérarda Wysse na Bazilejské akademii. Především on mi zprostředkoval písně Schuberta, Schumanna, Mendelssohna, Strausse, Brahmse, Hugo Wolfa a dalších – velkých německých skladatelů, kteří zhudebnili řadu skvělých básní Goetha, Eichendorfa, Schillera… Pro mě je to naprosto logický vývoj. Vždyť už Janáček říkal, že skladatelé umělé písně vždycky vycházejí z lidových kořenů. A když zpívám v opeře od Janáčka – ať to je v Jenůfě nebo třeba v Lišce Bystroušce – pořád tam vnímám citace naší lidové písně.

Snad každý muzikant, který pochází ze severní Moravy a má na „dostřel“ Hukvaldy, se hrdě hlásí k lašským kořenům. Proč to tak je?

Protože ten kraj je nesmírná krása. Vyjádřila bych to citátem z Leoše Janáčka. Na konci Lišky Bystroušky mluví Revírník o tom, jak jsou každé jaro louky plné nádherných lučních květů. Říká: „A lidé budou chodit s hlavami sklopenými a pochopí, že šlo nad nimi nadpozemské blaho…“ Myslím, že tím vyjádřil přesně svůj vztah k domovině, a také to, že když se odtrhneme od našich kořenů, uvadneme. A také tím řekl: Proč pošilhávat pořád někam do světa, když můžeme vycházet z toho, co máme tady. Neměli bychom pohrdat obyčejnými květy, neboť jsou nádherné. Jejich půvab je pro mě srovnatelný symbolicky s vyjádřením krásy lidové písně.

Odkud přesně pocházíte vy?

Po mamince pocházím z Frýdlantu nad Ostravicí, po tatínkovi to mám blíž k polským hranicím. Je to pro mě štěstí, protože znám polštinu a mám blízko třeba k nádherným Chopinovým písním, ale i k Lutoslawskému. Takže z jedné strany vztah k polské hudbě, z druhé k Hukvaldům, Beskydám – prostě k Lašsku. To všechno jsou pro mě prameny čiré vody, která mě osvěžuje.

Rozumí tomu i v zahraničí?

Byla jsem velmi překvapená, že když vyšla moje janáčkovská deska Moravské lidové písně, měla obrovské echo ve světě. Já si totiž myslela, že to dokážou pochopit jen lidé z tohoto kraje, nebo nanejvýše z českých zemí, kteří to zažili a vědí, o čem zpívám. Jak může posluchače oslovit text, kterému nerozumí? Ale zmýlila jsem se, tahle hudba má asi v sobě něco tak silného, a obecně srozumitelného, že z toho byli unesení Američané, Kanaďané, Angličané, Francouzi, Němci, Rakušané i Švýcaři. Je to hudba, která zřejmě oslovuje lidské podvědomí bez ohledu na národnost.

Občas říkáte, že máte nejblíže k baroku a klasicismu, ale zdá se, že v posledních letech stále rozšiřujete svůj záběr i repertoár.

Řekla bych to tak: můj hlas je nejvhodnější pro baroko a klasicismus. Jenže samozřejmě nelze zapřít to, co má člověk rád. Z Janáčka sice nemohu zpívat třeba Jenůfku, ale Lišku ano. Takže se přece jen mohu věnovat kořenům, které miluju. Jen si musím vybírat to, co mému oboru a hlasu svědčí.

Zřejmě vám tedy svědčí i Melisanda, s níž jste se úspěšně představila?

Ano, nedávno jsem debutovala jako Melisanda v Debussyho opeře Pélleas a Melisanda, jež vznikla na počátku 20. století. Debussy chtěl tuto operu původně vyjádřit „neoperně“, civilně a dirigent Franz Welser- Möst nás vedl k jakoby písňovému vyprávění. Vybral si proto pěvce, kteří dělají často písňové recitály. Dostala jsem za svou Melisandu velice dobré kritiky a myslím, že to bylo právě proto, že jsem zůstala v tom písňovém čirém, jemném stylu. Nesnažila jsem se překřičet orchestr, a dirigent Franz Welser-Möst dokázal Clevelandský orchestr donutit do takového piana, že jsem opravdu mohla použít všechny fasety z mé bohaté písňové vyprávěčské palety.

Zpívala jste písně z nového CD na koncertech?

Ano, měla jsem tu šanci; pan Alexander Pereira, šéf curyšské opery, tam uváděl písňové cykly, a dal mi prostor, abych navrhla a provedla repertoár CD Praha – Vídeň. Chtěla jsem aspoň trochu vrátit Barbaře Willi tu ohromnou práci, kterou pro naši desku udělala. A švýcarské publikum nás přijalo s nadšením.
Jak vnímáte kladívkový klavír, na který hraje Barbara Maria Willi?
Miluji kladívkový klavír a velice ráda s ním zpívám. Má krásný jemný, stříbrný zvuk. Hodně se zabývám barokní a klasicistní tvorbou, a ta nejlépe vyzní právě s kladívkovým klavírem nebo s cembalem.

Paní Willi je na desce partnerem, nikoliv jen doprovázečem vašeho hlasu.

Víte, já spolupracovala s několika instrumentálními sólisty par excellence, kteří jsou ve světě špičky v interpretaci písňové tvorby, např. s Rogerem Vignolesem, Charlesem Spencerem, Gérardem Wyssem nebo Ivo Kahánkem. Všichni jsou skvělí sóloví hráči, žádný není pouze doprovázeč. To znamená, že vždycky mám rovnocenného partnera. Jsme duo dvou sólistů – prostě správná komořina, jaká má být. Kdyby to byli jen doprovázeči, ty písně nevyniknou. Autoři je totiž komponovali stejně pro virtuózní klavír, jako pro zpěv.

Na vydání CD Praha Vídeň jste musela nějakou dobu čekat, bylo třeba vyřešit technické, zvukové problémy. Máte z ní radost?

Jsem strašně vděčná Supraphonu, že mi dává příležitost, abychom zapomenuté hodnoty zase přivedli zpátky do života. Byla by velká škoda, kdybychom to opomíjeli. Vedle této desky jsem tu natočila Janáčkovy písně a přes osmdesát minut písňové tvorby Bohuslava Martinů. Často se o této formě na hudebních učilištích říká skoro pejorativně, že jsou to jen „ty písničky“. Ale vydavatelství tento přehlíživý postoj napravuje a společně představujeme hodnoty. A já si velmi přeji, aby tyto nádhery byly zjevné – tak jak to vyřkl Janáček na konci Lišky Bystroušky ve svém libretu. A já si přeji, aby ta nádhera byla zjevná a „lide zavřeli oči, zaposlouchali se a pochopili, že jde kolem nich nadpozemské blaho.“