DASHA

ROZHOVOR

Koupit album
Katalogové číslo: SU 6366-2

Dasha, bezesporu jedna z našich nejlepších zpěvaček, konečně vydala sólové album. Jmenuje se velice příznačně – Konečně! Tahle deska udělá radost všem, kteří mají Dashu rádi a kteří její CD netrpělivě vyhlíželi už řadu let. I sám Karel Gott se divil, že Dasha ještě sólovku nemá. Držitelka mnoha cen včetně divadelní Thalie, která studovala na konzervatoři v Praze i na Berklee College of Music v Bostonu, předvádí na svém debutovém albu šíři svého pěveckého umění v písničkách, které byly napsány přímo pro ni. A které, jak sama říká, ukazují, v jaké muzice se cítí nejlíp. Obklopila se přitom spolupracovníky, se kterými podobně myslí i cítí – a na výsledku je to znát.

Hned první písnička na vašem novém albu se jmenuje Věřím hvězdám. Je ta písnička o vás – tedy: věříte hvězdám?

Do značné míry vlastně ano. Hvězdám věřím. Tenhle text napsal jako svůj první počin v téhle oblasti David Solař, který je současně autorem muziky. Myslím, že se strefil. Možná to nemyslel úplně na mě, ale je to pravda. Hvězdám věřím.

Ani se nechce věřit, že je to první text Davida Solaře.

Je to opravdu moc hezký text. Původně jsme text k téhle písničce chtěli svěřit někomu jinému, ale jednou mi David hlásil: hele, tohle mě napadlo cestou vlakem z Říčan do Prahy! A text byl na světě. Jiný už jsem nechtěla. Text se mi líbí a dobře se mi zpívá.

S Davidem Solařem jste si asi hodně blízcí, spolupracujte dlouho a s jeho písněmi jste získala i nějaké ceny!

S Davidem jsme se potkali už při studiích na konzervatoři, on byl v prváku, já ve druháku. Už tehdy mě oslovil, abych nazpívala jeho písničku, kterou se chystal přihlásit na autorskou soutěž „Děčín“. Píseň se mi moc líbila, tak jsem ji natočila. Ta píseň pak vyhrála. Pak jsem vyhrála s další Davidovou písní jinou soutěž. Prostě nám to spolu šlo. Věděla jsem, že bych s ním jednou ráda natočila celou sólovou desku, protože David je šikovný muzikant a máme podobné hudební cítění a vkus.

A povedlo se.

Povedlo, i když jsem si na něj musela počkat. David je opravdu výjimečný a hodně vytížený, píše třeba hudbu k seriálům, filmům, a má i další projekty. Ale to čekání se vyplatilo. Je většinovým autorem písní a taky spoluproducentem, album jsme dávali dohromady společně.

Ovšem vaše – pro mnohé pozdní – debutové album muselo čekat i z důvodu vaší vytíženosti, měla jste (a pořád máte) spoustu práce, vystoupení, muzikálů…

To je pravda, navíc jednu dobu jsem uvažovala o tom, že natočím swingovou desku. To bylo v době, kdy jsem se téhle muzice hodně věnovala a byla jsem v tom dost ponořená. Postupem doby jsem ale zjišťovala, že mám blíže spíše k popu. Mám ráda různá zákoutí muziky, ale to, jak jsme album natočili, vyjadřuje přesně to, co je mi hudebně nejbližší, jak to cítím.

Možná paradoxně vychází deska v době, kdy máte malé dítě a tím pádem už vůbec nemáte času nazbyt. Pomohla vám dcerka v rozhodnutí jít do toho?

Rozhodně mě vnitřně nakopla. Když jsem otěhotněla, říkala jsem si: vida, to by mě nikdy nenapadlo, nakonec přivedu na svět dřív dítě než desku! Porod mě tedy nastartoval k přípravě alba. Navíc, musím říct, mě těhotenství a mateřství přivedly do úplně jiného rozpoložení a asi je to z mojí tvorby je i cítit. Písně jsou poměrně jemné a něžné. A v jedné písničce se dokonce objevuje Žofinka jako host. (smích) To vzniklo naprosto spontánně, nepřipraveně, ale věci se dějí tak, jak mají. Shrnuto: Žofinka za tu moji desku hodně může.

Ta píseň, kterou jste zmínila, se jmenuje Přísahám. A je ohromně dojemná. Je věnovaná Žofince a jednou, myslím si, to pro ni bude ohromná památka.

To jsem chtěla. David Solař má shodou okolností taky malou holčičku, takže jeho autorský vklad je současně osobní, a o text jsme řekli naší kamarádce, taky spolužačce z konzervatoře, Ester Brožové, která je taky maminkou. I když už má děti trochu větší. Takhle ve trojici jsme se spojili a touhle písničkou vytvořili jakýsi vzkaz našim dětem a vůbec všem dětem, protože nám otevřely úplně jiný svět.

Někde jste řekla, že se po porodu díváte na děti, a to nejen na svoje, jinak než dřív, a že o ně máte strach. I tohle v písni Přísahám je.

To je normální pud každé mámy, která si uvědomí, že má v rukou něco křehkého, na co má velký vliv a současně to musí chránit. Jakákoliv zpráva o tom, že se nějakému dítěti stalo něco nehezkého, mě zasahuje. Ani takové zprávy nemůžu číst.

Vy sama jste strávila dětství ve Zlíně, působila jste tu ve sboru a vyhrála první soutěž – Zlíntalent. To město je pro vás asi důležité.

Určitě. Pořád tu mám rodinu, maminku, takže když je čas, ráda se sem vracím. Zlín pro mě opravdu byl odrazový můstek do světa muziky. Táta mě k hudbě vedl od malička a zasvětil mě i ve swingu. Právě táta mě totiž přivedl do zlínského Big Bandu, kde jsem začínala. A Zlíntalent mě přivedl na cestu profesionální muzikantky. Měla jsem štěstí, moje práce je současně mým velkým koníčkem. A všechno to začalo ve Zlíně.

Myslíte si, že nebýt Zlíntalentu, byla by vaše hudební dráha jiná, třebas klikatější?

Asi ano. Díky Zlíntalentu jsem potkala ty správné a důležité lidi, kteří mě nasměrovali k dráze profesionální zpěvačky. Moje dráha se původně měla vyvíjet jinak, měla jsem jít studovat cestovní ruch do Rakouska. Jenže po Zlíntalentu mě Lída Nopová přitáhla do Prahy a přemluvila mě i moje rodiče, abych šla na konzervatoř, že patřím tam. Lidem, kteří mi v začátcích pomáhali, jsem dodnes vděčná.

Jak úzce spolupracujete s textaři – sedíte nad nimi a vrátíte jim třeba texty k přepracování?

Ano. Na téhle desce jsem ale měla štěstí na výběr textařů. Většinu textů na album napsala Ester Brožová, něco napsal Jirka Březík, dokonce tam mám text od Jananas, tedy od Jendy Vávry a Jany Infeldové. Bezvadný text. Je výhoda, když jsou textaři i muzikanti. Chápou frázování a napíší text, který se dobře zpívá. Co se týče alba Konečně!, řešili jsme jenom některé malé detaily, v klidu, přes mail nebo přes telefon. Nebyly potřeba žádné velké úpravy.

Máte ráda duo Jananas?

Mám. Znala jsem je, i když v rádiích moc často slyšet nejsou. Když jsem hledala nějaké šikovné textaře na moje album, dostala jsem tip právě na ně a v Supraphonu jsem si vyprosila jejich desku. Tu desku mám od té doby v autě a spolehlivě mi dělá dobrou náladu. Vyzařuje z nich pro mě velice příjemná aura.

Když jste sestavovala písničky na vaše nové album, měla jste v posledním výběru asi dvacet písní. To by hodilo na dvojcédéčko!

Myslím, že jedno CD stačí. Je pravda, že jsme natočili asi dvacet kousků, ale jenom jako demosnímky, bez hudebních úprav a s pracovním zpěvem. Zkoumali jsme, jak to dýchá, jak to na nás celé působí. Nakonec jsme vybrali ty písně, které k sobě nejlíp pasují. Z těch, které zbyly, se snad část dostane na moji příští desku. Třeba nějaká bude…

Hodně lidí si vás na první dobrou vybaví jako muzikálovou hvězdu. Jak jste přišla k muzikálu?

Ještě když jsem byla na konzervatoři, jezdila jsem s Karlem Gottem, a začala jsem zpívat i sólově, třeba v Boom Bandu nebo v kapele Golem. Muzikály jsem tehdy vůbec dělat nechtěla. A zase zasáhla Lída Nopová. Řekla mi, ať přijdu na konkurs, že Janek Ledecký napsal muzikál a hledá zpěváky. Zajímalo mě téma toho muzikálu: Hamlet. Aniž jsem v té době měla nějaké divadelní zkušenosti, konkurzem jsem prošla a vybrali mě. Teprve pak se mi dostaly do rukou hudební snímky z tohoto muzikálu, a ty mě uchvátily. Skvělá muzika, skvělý orchestr, výborné texty. A řekla jsem si: do toho jdu! To byly moje muzikálové začátky. Ocitla jsem se na divadelním pódiu vedle profíků, skvělých herců, od kterých jsem se toho hodně naučila.

Dnes jste ten profík, co pomáhá méně zkušeným kolegům, vy…

Myslím si, že se pořád mám čemu učit. Ale kéž bych za pár let byla pro někoho přínosem a pomocnicí!

Závěrem k vaší práci rozhlasové. V Českém rozhlase vybíráte a uvádíte hudbu, kterou máte ráda. Čím pro vás tahle činnost je?

Mně se tím otevřel nový prostor! Původně jsem tuhle nabídku ani nechtěla přijmout, protože se necítím být moderátorem. Zlákala mě ale představa, že budu mít možnost vybírat muziku, kterou mám ráda. Swingovou muzikou jsem začínala a tak mě vždycky hodně zajímala. Navíc – swing a jazz – to je základ celé populární hudby. Zajímala mě tedy jejich historie. My si s Honzou Smigmatorem sami vybíráme témata pořadů a musíme si k tomu dohledávat prameny a informace, a to je pro mě jako studium na škole. Fakt!

A to, co si sama dohledáte, se vám pak i na mikrofon říká líp, než kdybyste dostala napsaný text a měla ho jen přečíst, je to tak?//**

Jasně. Obecně si ráda řídím věci sama. Těžko bych třeba nesla, kdyby za mnou někdo přišel s hotovou písní vytaženou z databanky a já bych ji jenom šla nazpívat. Tenhle systém práce by mě nebavil. Potřebuju kreativitu, potřebuju si věci zpracovat sama se svým názorem. I za cenu, že mi třeba trvají o něco déle.

Připojené video