ONDŘEJ G. BRZOBOHATÝ

UNIVERSUM

Koupit album
Katalogové číslo: SU 6359-2

Po úspěšném albu Identity přichází Ondřej Gregor Brzobohatý s deskou, která má podobné, ne-li větší ambice. Jmenuje se Universum a je to do značné míry vhled do Ondřejova vnitřního světa i vesmíru. Osobní zpověď. Jak říká, chce posluchačům předat myšlenky a nápady, které mu krouží hlavou. A samozřejmě umělecky zajímavě. Hudební i textová stránka alba je pestrá a dynamická. U téhle desky se zkrátka nenudíte, a když budete chtít, můžete si i zapřemýšlet.

Vyjádřil jste se, že album Universum je hudebně odvážnější, než předchozí Identity. V čem?

Asi v tom, že jsem se na něm odvážil pracovat se žánrem, který je víc taneční, druhový. Pojďme v tomhle případě mluvit o funky, jako o základním pilíři soundu celého alba. No a to je dozdobeno fasádou z jazzu, soulu, někdy i melodického housu. A druhá věc je, že jsem si na Universu dovolil zpívat více o věcech dost osobních.

Spočívá ta odvaha třeba i v tom, že co se hudební stránky týče, je ve vaší kapele hodně prostoru pro dechy?

Zvuk písniček, kde je dobře zaranžovaná dechová sekce, miluju. Když k nim přidáte i vkusně napsané smyčce, je to paráda. U nás podobné desky produkuje jen velmi málo kapel a interpretů. Vlastně bych je mohl spočítat na prstech jedné ruky a všichni jsou to mí dobří kamarádi. O aranže dechů a smyčců se na mém albu postaral Míra Hloucal. Polovinu věcí už jsme měli vyzkoušených z koncertů. Na nich jsme zjišťovali, co funguje a co je třeba přepsat.

Říkáte, že písně na albu jsou o věcech, které se vám honí hlavou. V první písničce na albu pak zpíváte, že chcete mít svůj vnitřní klid. Mám pocit, že leitmotivem celé desky je „žít a nechat žít“. Chápu to dobře?

To chápete velmi dobře. Zamýšlím se nad věcmi, které se týkají jak mě samotného, tak společnosti, ve které žiju. Světa, který ke mně promlouvá – ať už třeba z médií nebo z mých vnitřních dojmů o něm. Do toho potkávám různé lidi a prožívám různé situace. Takže žít a nechat žít, to je výstižný leitmotiv. Zrovna u písně Dohoda je to velice jasné, nenechám si přece nabulíkovat nějakou představu o svém životě od někoho jiného. A nenechám si ji nabulíkovat ani tím, co se na mě hrne ze všech stran – může jít třeba o internet, televizi nebo noviny. V současné době není jednoduché nepodlehnout – ať už všem možným trendům, nebo třeba nutnosti někam patřit.

Neboli hledat vlastní individualitu, jak se říká, je pro někoho poměrně složité.

Ne každý člověk přemýšlí, jak se stát sám sebou. Pro mnoho z nás je jednodušší někam patřit, být součástí nějaké skupiny. Vlastně to je pro toho člověka určité alibi. Máte nějaké obecné názory, obecný přístup k životu, a individualita se úplně ztrácí. Na to upozorňuju i na svém albu. Takových lidí totiž je, zdá se mi, čím dál tím víc. Ale třeba se pletu a bylo jich vždycky dost. Člověk se zkrátka většinou hledá, nemůže se najít, a tak je snazší patřit do nějakého stáda. Přitom společnost by podle mě měla být pestrá a neustále poukazovat na jakékoliv názory, ať jsou takové nebo makové. A měla by je demokraticky řešit, měla by vytvořit dialog mezi různými lidmi a skupinami ať už etnickými, náboženskými či jakýmikoliv jinými.

Což se u nás neděje?

Ne v tak dostatečné míře, jak by bylo třeba. To by lídři našeho státu museli sami být individualitami, ale oni z většiny nejsou.

Do jaké míry se třeba do téhle písně, tedy Dohoda, promítly vaše peripetie se změnou jména a pak jeho rozšířením, a ohlasy, které se na to vyrojily? Mám za to, že tam v náznaku řešíte jak novináře, tak i úřady, které jste musel oslovit, a oběma skupinám říkáte: nepřistoupím na ty vaše hry.

To je další příklad manipulace s veřejností. Jeden zamindrákovaný bulvární novinář si umane, že mě před celou republikou poplive za to, že jsem si změnil jméno, ale už dál neřeší, za jakým účelem to bylo a co mě k tomu vedlo. Zkrátka jsem zneuctil památku svého otce. To je kontroverzní a lidé to budou masově číst a majitelé bulváru si mnout ruce nad ziskem ze čtenosti článku. Věděl jsem, že s českými úřady to bude dlouhá peripetie. Běh na dlouhou trať. Zkrátka změna jména na Gregor, byl jen první krok, jak později za pomoci právníků a soudního precedentu ze svého jména udělat Gregor Brzobohatý. Zkrátka nosit ve svém jméně odkaz obou rodů, ze kterých pocházím. Ač byl můj úmysl sebešlechetnější, bulváru se mnohem lépe hodila ta verze se zrádcem. No a bohužel se toho mnozí lidé chytli a dokonce jsem i slyšel, že kvůli tomu přestali chodit na mé koncerty. Občas mi to tu připadá jak v absurdistánu.

A o tom je ta píseň…

Nejenom. Zkrátka jsou věci, na které nepřistoupím, na ty hry, které se s vámi pokoušejí hrát bulvární novináři nebo politici. Není nutné poslouchat hesla typu bude líp a mít pocit, že teď je špatně. A jenom z toho důvodu volit tu či onu stranu, která vytváří nějakou ideologii. Veškeré ideologie zavedly v minulosti svět skoro do záhuby.

Co s tím?

Je nutné, aby se lidi sami za sebe vzdělávali. Každý musí začít sám u sebe. Vzhlížet ke křiklounům, fabulátorům a udavačům je jistě mnohem snazší, než si vybudovat vlastní ryzí názor, který se opírá o vzdělanost a informovanost. Nechci, aby to vyznělo nějak troufale, ale v jedné písni na albu se sebe snažím dávat za příklad – jde o píseň Nomen Omen.

V písni Jen se neposrat zpíváte: tatík mi říkal jen se neposrat. Říkával vám to váš táta, tedy Radoslav Brzobohatý?

Jasně, to všechno je pravda – jinak bych to tam nenapsal. Když mi bylo pět a hrál jsem v lidové škole umění na housličky, tak za mnou vždycky před vystoupením přišel a zeptal se: tak Ondrulo, jaké je naše heslo? A já tím svým tehdejším vysokým hláskem odpovídal: jen se neposrat, tati! A on na to: jasně, správně! To byla jeho životní filosofie: nepodělat se z toho, do čeho člověk jde, co ho čeká, a zároveň se nepodělat sám ze sebe. Kdyby teď táta tuhle píseň slyšel, měl by velkou radost z toho, že jsem ji natočil.

Co ještě, kromě talentu, jste po tátovi zdědil?

Nemyslím si, že se věci dědí. I s tím talentem to podle mého není zas tak otázka genů, jako spíš osobní výzvy. A povahové věci člověk od rodičů spíš odkoukává. Já si od táty odkoukal ještě jednu vlastnost, která je tedy občas otravná. Pověrčivost. Nerad věci zakřikávám. Nechci o věcech, které ještě nejsou úplně jasné nebo jisté, příliš mluvit. Takhle to měl i můj táta.

A ještě k jedné písničce z nové desky, Máme rádi jazz. To je vlastně tak trochu výsměch skalním jazzmanům.

Výsměch určitě ne. Obdivuji jazzové hráče s veškerou jejich technikou a urputností, se kterou se pouští do svých sól. Jen zkrátka, když je v tom potom už příliš ega a málo hudby, tak se to často posluchačsky nedá vydržet. Celá píseň je ale spíš nadsázka. Nazpívali jsme ji společně s Vojtou Dykem spíš jako poctu jazzu, jen s takovým drobným „ale“. Myslím si, že každý žánr má svoje extrémy. Netýká se to jenom jazzu, ale právě u jazzu je to hodně transparentní. Je to totiž jeden z mála žánrů, ve kterých si můžete dovolit interpretační svobodu.

Vedle Vojty Dyka máte na desce i další hosty, třeba Martu Jandovou a Romana Holého.

Roman Holý mi nahrál varhany hammondy – on má totiž doma skvělý nástroj. Moc jsem chtěl mít na albu jejich zvuk. S Martou Jandovou jsme dali dohromady písničku Je toho moc. Dalším hostem je Epoque String Orchestra, což je dítě Vítka Petráška z Epoque Quartetu. Natáčelo se s ním jedna radost. Hudebníci v orchestru byli sehraní, během jedné frekvence jsme nahráli devět písní! A pak je na desce samozřejmě moje kapela, všichni jsou to skvělí muzikanti. Bubeník Tomáš Kozelka dělal i mix alba a nějaké samply, Jarda Pokorný je skvělý basák, Ondra Fišer vynikající kytarista a Matouš Kobylka saxofonista, který byl součástí té skvělé dechové sekce, o které jsme už mluvili a ve které hráli i Rosťa Fraš a Honza Šatra.

Obecně: spolu s Vojtou Dykem a Ondřejem Brouskem jste současně úspěšní herci i muzikanti. Jaké spolu máte vztahy? Vím, že spolupracujete; hecujete se taky navzájem?

Jsme všichni dobří kamarádi. Scházíme se, vzájemně povzbuzujeme a máme se rádi. Ondra Brousek dělal několik aranží Vojtovi na desku. Zároveň je to můj kamarád, který dělal i hudební režii u mých prvních hudeb do filmů. Neustále s ním řeším nějaké filmové partitury a hudbu vůbec. V mém pronikání do světa filmové hudby a zvuku symfonického orchestru byl pro mě vždy velkým vzorem. Takovým starším bráchou. S Vojtou jsme spolupracovali na písni k filmu Anděl Páně 2, Modlitba, a teď jsme natočili písničku Máme rádi jazz na mé album. Všichni dohromady jsme propojeni – a v mém okolí je několik dalších lidí, se kterými jsem na tom podobně, třeba Matěj Ruppert, Ondra Ruml, Terka Černochová nebo právě Roman Holý. Se všemi se rádi vidíme a zajdeme spolu i na pivo. Máme taky podobný druh humoru, což je jedna z nejpodstatnějších věcí, aby se lidem vedle sebe dobře existovalo.

Sledujete se i jako herci?

Víte, já už herectví spíš věším na hřebíček, už tolik představení nemám. Jednak mě to tolik nebaví a jednak si nemyslím, že bych v tom byl nějak dobrý. Na rozdíl od Ondry Brouska, který je opravdu fenomenální herec. Samozřejmě chodím na jeho představení. I na představení Vojty Dyka, který je taky vynikající hráč. Často se vídáme třeba při různých happeninzích, kupříkladu v La Fabrice, ale i jinde. Tvoříme jádro umělců, kteří se vzájemně podporují, a jak říkáte, tak i hecují. Snažíme se věci, které děláme, dělat jak nejlíp umíme.

A zpátky k desce. Někteří interpreti tvrdí, že vydávat cédéčka se dnes už nevyplatí. Co si o tom myslíte vy?

Jde o to, jak se na to díváte. Ekonomicky se to asi opravdu nevyplatí. Pokud ale na tu věc hodíte oko řekněme kulturní, tak má vydávání cédéček vždycky smysl. Kultura je jediná věc, která nás, lidi, může zušlechťovat a dělat nás lepšími, než jsme.

Připojené video