DASHA

ROZHOVOR

Koupit album
Katalogové číslo: SU 6708-2

Jedna z našich nejlepších zpěvaček, Dasha, vydala album, které potěší svojí ryzí muzikalitou. Jmenuje se Dasha Symphony, je ozvěnou mnohaletého koncertního turné, nahrála je, jak je z názvu patrné, se symfonickým orchestrem, a vedle několika českých kousků přináší především světově prověřené evergreeny. Jejich aranže pro symfonický orchestr a rytmickou skupinu Pájky Pájk vytvořil skladatel, producent a dirigent Martin Kumžák. Vzniklo album, které rozhodně nezarmoutí, naopak – v současné době může působit i terapeuticky.

Nad albem Dasha Symphony jsme se sešli s Martinem i Dashou.

Dasho, o co jiné je zpívání se symfonickým orchestrem oproti třeba big bandu nebo malé skupině?

Dasha: S big bandem a symfoňákem se pracuje podobně, barva a dynamika jsou tu intenzivnější než u menšího tělesa. Pro mě jako zpěvačku je zpívání s malou partou více nuanční, víc se můžu zahloubat do práce s hlasem. S orchestrem je to ale složitější věc – z rytmického hlediska, z hlediska ladění… Spojit se s barvou orchestru pro mě byl při natáčení desky velký oříšek. Je to jiná disciplína než u malé kapely.

Stane se vám někdy, že se při zpěvu zaposloucháte do orchestru, slyšíte, že něco neladí, a rozhodí vás to?

Dasha: Takové věci mě už nerozhazují, většinou si jedu to svoje. Ano, občas něco slyším, a pousměju se. Funguje tu lidský faktor, a to, že se takové věci dějí, mě baví.

Dalo by se album prezentovat sloganem „s Dashou kolem světa“?

Martin: Výběrem písní ta deska asi kolem světa je, ovšem já ji pokládám za tuzemskou. Jsme Češi, hraje tu český orchestr, čeští muzikanti. Zpívá se tu česky, anglicky, italsky, francouzsky. A to jsme nezařadili žádné japonské ani čínské písně. (smích) Úplně kolem světa to tedy není, ale v zásadě proč ne.

Dasha: Já s tím souhlasím, dokonce za takový slogan jsem ráda! V muzice mám ráda pestrost, nejsem zatížená na jeden hudební styl. Jsem, jak říkám, polyžánrová. Od každého se mi líbí něco, a s tím jsme vybírali i do tohoto projektu. Sáhla jsem po tom, co mám z muziky opravdu ráda.

Jak vznikal výběr pro album, a koneckonců i pro koncertní turné?

Martin: S malou partou už jsme tyhle písně hráli, je to asi osm let, a s nápadem na rozšíření o symfonický orchestr přišla Dasha. Vybírali jsme tedy ze stávajícího repertoáru, Dasha si vybrala nějaké české věci, a během těch osmi let jsme program o jednu nebo dvě písně doplnili. Domluvili jsme se na tom, co by se Dashe hezky zpívalo a co by mohlo s orchestrem být zajímavé. Koncertní turné má stejnou dramaturgii, na desku jsme pak vybrali čtrnáct skladeb, tuším z osmnácti.

Martine, jak vznikaly aranže jednotlivých skladeb?

Martin: Obecně jde o to, aby aranž a hraní orchestru zpěvačce vyhovovaly, aby si byla schopná určit přesně tóninu a výraz, a byla ochotná o tom s aranžérem komunikovat. Díky naší letité spolupráci s Dashou se na tom dělá skvěle, ani se moc nemluví, stačí si říct pár věcí a jde se na to.

Dasha: Všechno jsem cíleně nechávala na Martinovi. Koneckonců – pro tento projekt jsem se rozhodla i proto, že ho jako aranžéra velice obdivuji. Martin si dokáže poradit téměř s každým tělesem. Nedávno mi prozradil, že by se necítil na cimbál, ale myslím, že jenom zatím. Určitě by na zakázku dokázal nastudovat i psaní pro tenhle nástroj. A líbila se mi jeho práce s orchestrem ve spojení s populární hudbou, tedy crossover, propojení symfonického tělesa s popovým. To jsem u Martina poprvé slyšela v rámci projektu Hamlet muzikál, kde vznikla i symfonická verze. Symfonický orchestr tu není jenom jakýsi univerzální obal pro popové těleso, ale má svoji pozici a úlohu. Martin si s partiturou vyhraje: nejsou tam jenom dlouze tažené smyčcové noty, moc se mi to líbilo. Stejně jako jeho symfonický projekt pro kapelu Lucie. Proto jsem ho oslovila. On je znamenitý nejen u své tvorby, ale i při aranžérské práci s populární muzikou, vždycky dá věci skvělý kabát, jaký umí ušít jen on.

Na desce se zpívá česky, anglicky, francouzsky a italsky. Původní české kousky složil David Solař.

Dasha: David napsal většinu písní na moje předchozí album Konečně, známe se dlouho, ještě ze studií na konzervatoři. Na této desce je mimo jiné píseň Modlitba, která existuje už dvacet let, dokonce vyhrála autorskou písňovou soutěž Evropa Hit. Nikdy a nikde ale nevyšla. Je úžasné, že její čas přišel právě teď. Je totiž nejen krásná ve své melodičnosti, ale s orchestrem se mohla skvěle uplatnit.

K oběma písním Davida Solaře napsaly texty ženy. Je to znamení, že se budou v oblasti písňového textu u vás stále více uplatňovat textařky?

Dasha: Jéje, to jsem si ani neuvědomila. Ale je to úplná náhoda. Souvisí to s tím, že se známe. Obě holky, Ester Brožová i Markéta Andělová, jsou moje bývalé spolužačky, potkaly jsme se na konzervatoři. Navíc to jsou taky zpěvačky a mají ohromný cit k textům i z této pozice. Takhle vzniklo, že mi ty písničky otextovaly.

A pak je na albu jedna písnička původně ne česká, ale s českým textem. Jmenuje se Symbol žen, ten text je ryze ženský, ale napsal ho chlap, Adam Novák…

Dasha: Tenhle text vznikl v rámci muzikálu Carmen. Adam napsal celé libreto, lépe řečeno: přeložil je do češtiny. Takže ano, v tomto případě je pro změnu autorem muž.

S francouzštinou do francouzských písní vám prý pomáhala Chantal Poullain.

Dasha: Když Chantal přijela do studia, byla naprosto v šoku. Písničku jsem poprvé zazpívala, a ona: dobře, slyším tam nějaké nefrancouzské věci, to musíme opravit. A začala na mě mluvit francouzsky. Zastavila jsem ji s tím, že jí nerozumím. A ona na to: Cože? Ty nerozumíš francouzsky? Ale ty zpíváš francouzsky! Francouzština je jeden z jazyků, které si ještě dlužím, je krásná. Teď sice nemám na studium čas, Chantal mě ale inspirovala, tak asi začnu.

Jaká byla Chantal učitelka?

Dasha: Skvělá. Tím, že je taky šansonová zpěvačka, umí pracovat i se specifickými francouzskými frázemi. Ty se zpívají úplně jinak, než v angličtině nebo češtině. Pomohla mi tedy s výslovností i frázováním, říkala, kde vypíchnout jaké slovo. To pro mě byl ohromný přínos. Moc jí děkuju.

Desku zdobí i song Don´t You Worry ´bout A Thing. Jaký máte vztah ke Stevie Wonderovi?

Martin: Stevie Wonder je nejvíc, opakuji: nejvíc! Tuhle píseň si vybrala Dasha, hráli jsme ji spolu už na jejím absolventském koncertu v roce 2003. Tahle píseň je stálicí našeho repertoáru.
Dasha: Je to pravda, Stevieho miluju. Máme rádi skoro všechny jeho věci, a tuhle jsme si vybrali i proto, že je v ní vliv latinskoamerické muziky.

Album Dasha Symphony obsahuje i jednu dávnou klasiku – původní melodii barokního skladatele Tomase Giovanniho Albinoniho nazvanou Adagio. Tenhle kousek nazpívalo už několik českých zpěváků. Znáte ty další verze?

Dasha: Poprvé jsem tuhle melodii slyšela ve verzi Karla Gotta, a ano, nazpívalo ji víc našich interpretů. A pak jsem ji slyšela v podání belgicko-kanadské zpěvačky Lary Fabian, která ji nazpívala i v italštině, a ve spojení s tou italštinou mě naprosto fascinovala. Je skvělé, že je platná i v jazyce populárních zpěváků, přestože ji složil barokní skladatel. Mohou ji tak přijmout i ti, kteří normálně klasiku neposlouchají nebo neznají.

Martin: Klasika je základ, proto se jí říká klasika. Ty skladby přetrvaly staletí, mají všechno, co skladba má mít – melodii, harmonii, rytmus, jsou to hotové kompozice s dobovým výrazivem, které je i v současnosti dobře použitelné. Jsem rád, že na desce jedna taková věc je.

Koncertní „symfonický“ program jste premiérovali s Komorní filharmonií Pardubice, a pak jste ho hráli s většinou českých orchestrů tohoto ražení. Lišila se spolupráce s jednotlivými orchestry?

Martin: Když domluvíme hraní, přijedu den předem k orchestru na zkoušku. Většinou se s těmi lidmi moc neznám, a je pro mě důležité, aby je věc bavila. Málokdy se mi stalo, že mi dávali najevo, co u nich jako člověk z popíku dělám, většinou to brali. Jsme muzikanti, snažíme se vyhovět si, navíc si pěkně zahrají. Cítí, že nejsou jenom doprovodné těleso naší malé skupiny. A že ta skupina nejsou jenom nějací náhodně vybraní muzikanti, ale že hrají spolu. Orchestrální hráče to pak inspiruje k tomu, že taky hrají spolu. V takovém velkém množství to je, myslím, si, poměrně vzácné. Nemůžu říct, s kterým orchestrem to bylo lepší a s kterým horší, ono záleží i na podmínkách na tom kterém místě. Často jsme vystupovali s Filharmonií Hradec Králové. Její členové už vědí, o co jde, jednotlivé skupiny, jako třeba dřeva nebo žestě, znají zapeklitosti různých míst v partituře. V žádném případě to nejsou bez zájmu odehrané noty. Orchestrální hráči se přizpůsobují rytmické skupině a naopak. Vlastně jsme ze dvou těles udělali jedno. Zájem, který jsme v orchestrech vzbudili, mě moc těší. Úplně jsem s ním totiž nepočítal.

Dasha: K tomu musím říct, že Martin vždy předstupoval před orchestr s obrovskou jistotou. Kvalita partitur a síla jeho osobnosti hráče symfoňáku přesvědčily, že má smysl pouštět se i do takového typu projektu.

Filharmonii Hradec Králové jste zvolili i pro nahrávku. Původně měla být živá, pořízená během koncertu, přišel ale koronavirus…

Dasha: Je to tak. Ty koncerty nás moc bavily, každý měl neopakovatelnou atmosféru. Říkala jsem si, že by bylo fajn tu atmosféru zachytit, obzvlášť, když jde o symfonický projekt. Na květen jsme tak domluvili koncert, byl vyprodaný, a ten měl být zaznamenán. Z důvodů protikoronavirových opatření z něj ale sešlo. Hledali jsme tedy jinou cestu, jak to album uskutečnit. Zmíněná opatření nenahrávala posunu třeba o měsíc, takže jsme čekali, až se budeme moct s tak velkým tělesem vůbec sejít v jednom sále. Nakonec vznikla verze takzvaně studiová, sešli jsem se všichni ve Filharmonii Hradec Králové, a tak, jak jsme byli zvyklí koncert odehrát, jsme ho nahráli. Jenom bez publika.

Nebylo to smutné?

Dasha: Kupodivu nebylo. Všichni jsme byli asi dva měsíce úplně odříznutí od muziky, tak jsme přišli natěšení, že si konečně zahrajeme a zazpíváme. I díky karanténě tak vznikla perfektní atmosféra, všichni byli nadšení. Kdybychom točili studiovou desku za normálních okolností, možná by u toho takové nadšení nepanovalo.

Je takové nahrávání, studiové, ale v zásadě naživo, složitější?

Martin: Určitě ano. Ve studiích se nahrávání rozdělí v čase, a je prostor na opravy. Nejdřív se natočí rytmika, pak do natočeného materiálu orchestr, všichni přijdou na určitý čas, je kdy zjistit, co sedí, co ne. Když je na nahrávání slušný rozpočet, dají se ty věci udělat opravdu exklusivně. Tady to nebyla otázka rozpočtu, na natočení jsme měli jeden a půl dne. Točili jsme bez zpěvu, ale Dasha byla u toho a otvírala pusu. Nahrávalo se téměř tak, jak bychom hráli na pódiu. Plexiskla kolem bubnů byla pouze symbolická, nemohli jsme pracovat s oddělenými nástroji. Točilo se s rizikem, že vzniknou přeslechy, a když se stane chyba, budeme to muset vzít znova. Nebo že se bude muset stříhat ze dvou segmentů. Nějakým zázrakem se stalo, že zásahů tohoto typu bylo minimum, nebyl na ně ani čas. Pak z toho zvukař Topol udělal rough mix, do kterého Dasha nazpívala svůj part. Všechny stopy se pak dostaly k dalšímu mistru zvuku, Dušanu Neuwerthovi, a ten všechno smíchal. I na to byla omezená doba.

Takže nahrávání to rozhodně nebylo standardní.

Martin: Nebylo, a vznikl zajímavý hybrid. Ta hybridnost ale měla své výhody. Všichni věděli, že co se natočí, to bude, a na opravy není čas. Roli tu tedy hrála velká energie, Dasha tomu říká radost, a zároveň odpovědnost. Ve vzduchu bylo, že to zahrané musí k něčemu být hned napoprvé. Kdybychom měli na nahrávání čtrnáct dní, tak bychom se v tom rejpali, a nadšení, které patří ke koncertu, by bylo pryč. Byly to nervy, zvlášť pro zvukaře, kteří museli pracovat se zmíněnými přeslechy.

Se symfonickým orchestrem hraje na nahrávce skupina Pájky Pájk. Neustále zmiňujete skvělé partnerství dvou různých hudebních těles, která se propojila v jedno…

Z té rytmiky šla do orchestru obrovská jistota, jsou to sehraní muzikanti, a orchestr se jim musel co se týče rytmu podřizovat. Bicí a basa. Na to nejsou členové symfoňáku zvyklí, oni hrají podle koncertního mistra a podle toho, jak mává dirigent. Kolegialita tu ale byla obrovská.

MULTILINK: https://lnk.to/DashaSymphonyWE

Připojené video