RADEK BANGA

Rapper, zpěvák, skladatel, textař, hudebník, producent – tím vším je Radek Banga, který na české hudební scéně působí od svých třinácti let. S kapelou Gipsy.cz vydal v roce 2006 album Romano Hip Hop, jež mělo mezinárodní úspěch a získalo i tuzemské prestižní ocenění Anděl. V roce 2007 se stal vítězem cen OSA v kategorii Nejúspěšnější autor populární hudby do třiceti let. S Gipsy.cz se zúčastnil také festivalu v britském Glastonbury, Velké ceny Eurovize a bodoval ve World Chart MTV. V roce 2011 se Banga rozhodl ve spolupráci se serverem azrodina.cz realizovat program prevence s názvem KDYŽ CHCEŠ, TAK TO DOKÁŽEŠ. Ten si klade již deset let za cíl motivovat žáky ke smysluplnému životu bez násilí, drog, rasismu a dalších forem rizikového chování.

V posledních letech Radek Banga cítil, že se potřebuje umělecky posunout, a velmi si přál předstoupit před lidi ne jako Gipsy, ani jako Gipsy.cz, ale sám za sebe. Touha oslovit posluchače autorskou tvorbou, naplněnou vlastními životními zážitky, přinesla album Věci jinak. To vychází již 16. dubna 2021 u Supraphonu. Den předtím Radku Bangovi vydává společnost Albatros Media memoáry (Ne)pošli to dál.

Radku, jak ovlivnila vaše kniha tvorbu nových písní?

Obě díla spolu souvisí. Album i kniha jsou osobní zpovědí. Na sepsání knihy jsem pomýšlel už mnoho let. Nakonec se to náhodou potkalo ve stejnou dobu. Ale možná to náhoda nebyla, věřím spíš, že to byl osud.

Především jsem se ale snažil být co nejupřímnější v knize i na albu. Některé texty jsou v knížce i zakomponovány. Třeba Dolů padá – to je song, který jsem psal o svojí mámě. V každém textu se vlastně odráží něco z důležité etapy mého života. Pouliční dítě, tam třeba zpívám o tom, jak snadno se z dítěte stane dítě problematické, když vyrůstá samo na ulici a rodiče na něj kašlou. Na pražském Žižkově takových dětí bylo v devadesátých letech mnoho a my byli svědky, jak se z chytrých dětí s potenciálem stávají kriminálníci a feťáci. Song Dveře je zase o tom, jak se vám život změní, když se zrovna nedaří a lidé od vás dávají ruce pryč. Že místo toho, aby vám někdo dal šanci, jakmile jde do tuhého, zabouchne vám dveře před nosem. Nechtěl jsem dělat jen líbivé texty, ale aby to taky mělo nějaké osobní poselství.

Jak dlouho vznikal repertoár?

Asi to bude znít šíleně, ale celých sedm let. Já jsem totiž strašně dlouho hledal ten správný zvuk, který by mě bavil a seděl by mi. Během těch roků jsem různě měnil názory, protože nikdy nevíte, jaké to bude, než to uslyšíte nahrané. Pro mě je nejdůležitější, jaká emoce z písničky jde, a tím jsem se řídil celou tu dobu. Takže z každého toho období se nakonec objevilo pár nahrávek, které mi na album skvěle zapadaly. Nejstarší je třeba Digi Dong nebo Dolů padá. Teprve ale během pandemie jsem si definitivně ujasnil, jakým směrem se chci vydat. Půlka alba vznikla právě během ní.

Vše jste nahrál a vyprodukoval sám, stoprocentně DIY systém, proč?

Já jsem od roku 2000 byl aktivním producentem a stál za desítkami alb od hip-hopu po úplně komerční projekty. Díky tomu jsem si i vybudoval svoje vlastní studio Bangatone. Posledních několik let jsem se navíc díky sociálním sítím spojil s několika zahraničními producenty, především z USA, a naučil se na jejich seminářích úplně jinak pracovat se zvukem. Když jsem dalším producentům potom pustil svoje skladby, bylo vidět, že je baví stejně jako mě. Já nahraju třeba klavír a nestačí mi jenom, aby to tam prostě jen nějak hrálo; mám jasnou vizi, jakou náladu to má v člověku vyvolat. Pokud to má být temné jako třeba v písničce Dveře, je třeba najít ty správné efekty a umět s nimi dělat, aby to znělo, jak chcete… Samotnou kapitolou jsou beaty, ty jsem schopný řešit klidně i deset hodin v kuse, aby zněly tak, jak chci. Hodně jsem se inspiroval i tím, jak to dělával Prince, který si také nahrával a produkoval desky sám.

V čem je zásadně jiný hudebně a textově Radek Banga od Gipsy.cz?

U Gipsy.cz ode mne fanoušci něco čekají. Zaškatulkovali mě do nějaké pozice a už mě z ní nepustí. To je bohužel nesmírně limitující. Romská hudba i hip-hop mají svoje jasné hranice. Je to jako by Chinaski začali najednou rapovat. Věděl jsem, že abych získal tu hudební svobodu, musím přijít s něčím dalším jako RADEK BANGA, ne jako GIPSY. Album se jmenuje VĚCI JINAK, protože tady je všechno jinak. Celé album je zpívané, rap tu nenajdete. Je to pop se současným zvukem, což by ode mne asi málokdo čekal. Jenže já jsem tohle chtěl vždycky dělat, jen jsem dlouho hledal kuráž s něčím takovým přijít. Tu mi dodala až pandemie.

Původně jste uvažoval o albu ve stylu „Mottownu", písničky jsou nakonec v současném popovém hávu, proč ta změna?

Americký soul, r´n´b a funk 50.–70. let, to je moje srdcovka. Jenže jsem během těch sedmi let experimentování zjistil, že v České republice na tohle prostě není posluchač. Naše představa o tom, co je rhythm and blues, je daleko od toho, čím skutečně je. Nezměnil by to ani současný zvuk. Asi je to tím, že socialismus nás oddělil od této úžasné hudební záležitosti a těch chybějících x let od roku 1968 už asi jen tak nedoženeme.

Jak byste tedy nazval hudební styl svých nových písniček?

Žánrově se album dá zařadit k popu, kterému jsem se chtěl už dávno věnovat! Je velký omyl domnívat se, že pop je jednoduchá hudba. Je to neskutečná magie a vrchol hudebního řemesla zároveň. Nejde o to, jaké akordy zrovna hrajete, ale jde hlavně o emoce. Abyste je v posluchači vyvolali, potřebujete upřímnost, cit pro melodii, jednoduchost i složitost zároveň. World music s Gipsy.cz mě baví, ale pop mě teď baví víc. Bylo načase udělat něco jako Radek Banga bez Gipsy.cz.

Kde se vzala myšlenka na sólové album?

Zásadní vliv na mě mělo turné s Karlem Gottem. To byla velká škola profesionality, skrze kterou jsem si uvědomil, že chci udělat konečně i sólové album. Vlastně za to hodně vděčím Karlu Gottovi, který mi dodal velké sebevědomí, a já díky němu pochopil, že si za věcmi, kterých chci dosáhnout, musím jít neústupně, vytrvale a trpělivě.

Čím pro vás je hudba?

Pro mě má hudba stejnou váhu jako kyslík! Své milované ženě vždy říkám, že když by něco ve mně vypnulo hudbu, určitě by mě to zabilo. Někdy cítím, že vlastně já jsem jen další hudba… Pro mě nejsou zážitky ničím jiným než jen dalšími melodiemi. S každým člověkem mám spojenou nějakou píseň. Hudba mi jede v hlavě čtyřiadvacet hodin a promítá se mi do všeho i do snů. Nevím, jak to mají jiní lidé, ale já přežil ty nejhorší věci především díky hudbě, ať už jsem byl na ulici a neměl kde spát, nebo jako dítě prožívající domácí násilí. Stačilo dát si sluchátka, pustit hudbu a měl jsem najednou pocit, že zvládnu cokoliv.

O svých životních zkušenostech přednášíte v rámci preventivního programu ve školách. Jaké to je?

Děti často slyší poprvé v životě někoho upřímně hovořit o domácím násilí a dalších složitějších vztahových věcech. Někdy je to emociální nálož. Stane se často, že se i někdo rozbrečí, když ho můj příběh zasáhne. Když se mi pak dítě svěří s tím, co má doma, i mne se to hluboce dotýká. Tolik rozumím jejich pocitům, protože jsem to zažil na vlastní kůži. Měl jsem dlouho pocit, že mě nemůže nic šokovat, protože jsem zažil opravdu šílené věci. Ale každý rok mě při mých přednáškách něco zvedne ze židle. Propastně různorodé sociální zázemí rodin je stále obrovský problém, obzvláště teď, v tomto těžkém období pandemie.