KRÁL KOMIKŮ VLASTA BURIAN

Supraphon k výročí narození Vlasty Buriana vydal audioknihu načtenou podle knížky filmového publicisty Pavla Taussiga „Život za smích“. Česká televize v červnu na programu ČT art uvede cyklus „Měsíc s českou legendou Vlastou Burianem“. Už 9.6. ve 21:35 hodin zařadil ČT art film „C. a k. polní maršálek“ režiséra Karla Lamače. Slavný film „To neznáte Hadimršku“ se chystá do vysílání na 16.6. a 23.6. se diváci mohou těšit na krále komiků ve filmu „U snědeného krámu“.

„Král? Kdepak král! Teď už jenom králíček…“ reagoval prý Vlasta Burian v padesátých letech na prosbu svého fanouška, aby mu podepsal fotografii jako „král komiků“. Z trůnu ho sesadilo poválečné obvinění z kolaborace a komunistický režim už mu nedovolil se na komediantské výsluní vrátit. Od narození „krále komiků“, jemuž nebylo vždycky zrovna veselo, uplynulo sto třicet let!

„Byl fotbalista, sparťan, slávista, potom tenista, dnes je nacista. Na koni sedí, šlechty si hledí, sláva mu medí, tak je fašista. Jsem král komiků, prohlásil, a basta. Kdo je ten fouňa, chcete hádat dál? To bude jistě Burian Vlasta – veliká krysa a komiků král!“ Jan Werich a Jiří Voskovec tato slova zpívali v písničce Kolaborant Burian, kterou nahráli v roce 1941 ve Spojených státech, kam oba emigrovali těsně před vypuknutím druhé světové války – a svého rychlého soudu na základně zkreslených informací ze vzdáleného protektorátu později litovali. Burian, v době, kdy se utahovala nacistická smyčka, neměl na rozdíl od nich pádný důvod opouštět republiku. V Německu byl populární zejména díky svému prvnímu zvukovému filmu C. a k. polní maršálek, který natočil také v německojazyčné verzi. Ale to bylo v roce 1930. Za druhé republiky a v prvních letech protektorátu sice bavil v kinech komediemi U pokladny stál, Přednosta stanice nebo Provdám svou ženu, které jsou dodnes oblíbenými „filmy pro pamětníky“, ale od roku 1942 netočil ani v českých (nicméně pod dohledem okupantů), ani německých ateliérech. Na kamerových zkouškách předstíral, že neumí dost dobře německy, přestože před válkou německy hrál, a navíc se narodil a část dětství vyrůstal v Liberci, kde byli Češi v té době v menšině. Z rozhlasových parodií se vykroutil s omluvou, že není příliš zdráv.

„Prosím, abyste tentokrát nepočítali s mou spoluprací na skeči, protože současně churavím vleklou faryngitidou, která, nemám-li ohroziti každodenní večerní představení v divadle, mi nedovoluje přes den zbytečně vycházeti. Nadto mi bylo právě odňato povolení jízdy autem a dlouhý pobyt v přeplněné tramvaji při jízdě ze vzdálené Hanspaulky by určitě zhoršil můj stav, trvale stejně ohrožovaný nepříznivým počasím,“ cituje v dokumentu Sesazený král z jednoho takového Burianova omluvného dopisu Ondřej Suchý, mimo jiné autor knihy Komik století.

„Kdo něco znamenal, vystupoval mimo jiné ve Škodových závodech. 11. listopadu 1944 tady vystoupila tehdejší obrovská hvězda, komik Vlasta Burian. Když vylezl na jeviště, celý sál řval nadšením. Burian se začal točit kolem sebe, předváděl štěkot psa a ve finále zesměšnil nacistický pozdrav, zvedl ruku a vykřikl, že ‚takhle vysoko vyskakuje můj pes, když přijdu domů‘. A lidé věděli, že Vlasta Burian si tohle může dovolit, protože v době, kdy třetí říše se začíná potápět, aby se lidé bavili, aby výkony šly nahoru.“ Burian byl už od první republiky velmi populárním komikem – a byl vidět a slyšet všude. Ve filmu, na divadelních prknech, v rozhlase i v reklamě. Propagoval kdeco, od pneumatik po bonbony, které dokonce nesly jeho jméno – burianky, podobně jako hašlerky odkazovaly k písničkáři Karlu Hašlerovi.

„Neštěstí pro Vlastu Buriana bylo to, že ho zneužili, že ho bylo tolik. Bojím se toho i teď, když se tak často a za sebou vysílají jeho filmy, protože jeho výrazové prostředky jsou strhující, ale stejné,“ podotkla v roce 2007 v dokumentu Sesazený král herečka Antonie Hegerlíková, která hrála mimo jiné u Buriana v divadle. Přitom v soukromí prý naplňoval klišé o smutných klaunech – občas proseděl celé hodiny trudnomyslně v křesle, a kromě své ženy Niny nikoho nechtěl vidět.

V křesle seděl ve své vile s bazénem a tenisovým kurtem (byl zapáleným sportovcem, mimo jiné gólmanem Sparty). Burian patřil ke smetánce a své bohatství nijak neskrýval. „V poválečných štvanicích se mu předhazovalo, že to bylo rejdiště nacistů, že zval prominenty okupačního režimu,“ připomíná teatrolog Vladimír Just. „Co mohl dělat?“ ptal se později Jan Werich, „nemohl jim přece říct: jděte do prd*le!“ „Je velmi těžké pohybovat se v takovém tlaku a zachovat si kumštýřský kredit,“ nepochybuje spisovatel a filmový historik Pavel Jiras v souvislosti s možnostmi českých filmových hvězd za protektorátu. „Musíme si uvědomit jednu věc, ty celebrity, ti tvůrci stáli před volbou. Je nikdo nenutil. Vedení Prag-Filmu přišlo s ideou, že chtějí co nejintenzivnější spolupráci s českými filmovými tvůrci a technickými pracovníky. Slovo kolaborace podle mého vzniklo ze slova spolupráce, tady je už určitý moment. Všichni dostali nabídku do německých filmů za určitých podmínek, tedy německy znějící pseudonymy a že budou německy mluvit, a záleželo na nich, jestli točit budou, nebo nebudou,“ namítá filmový historik Pavel Taussig.

Někteří neodmítli, třeba Zita Kabátová, někteří ano, třeba Theodor Pištěk. Burian, jak už bylo řečeno, se německým snímkům vyhýbal, osudovým se mu ale stal rozhlasový skeč Hvězdy nad Baltimore. Rozhlas scénku, která zesměšňovala členy československé exilové vlády v Londýně, odvysílal v prosinci 1941. Burian parodoval opilého Jana Masaryka. Poválečné obvinění z kolaborantství nepomohla zmírnit nakonec ani Masarykova přímluva, velkou váhu neměla ani polehčující okolnost, že – na rozdíl od jiných – si s výjimkou nešťastné skeče s nacistickými okupanty tolik nezadal a že svou popularitu využíval k pomoci ostatním, třeba tím, že je zaměstnal ve svém divadle. Herec Radovan Lukavský například vzpomínal, jak se na Burianovu přímluvu vyhnul totálnímu nasazení.

„František Salzer v divadle na Poříčí v roce 1941 režíroval hru Rothschild vítězí u Waterloo, antisemitskou hru, což byl ojedinělý případ v českém divadle, ale vstoupil do komunistické strany hned v roce 1945 a nic se mu nestalo. Kdežto Vlasta Burian sloužil jako odstrašující příklad,“ srovnává historik Pavel Suk. „Zapomíná se, že Státní bezpečnost tady působila už po roce 1945. KSČ měla tehdy takzvanou očistu národa naprosto v rukou. Burian byl typický symbol batismu v kultuře. Člověk, který trčel, bohatý, self-made man, ten nemohl absolutně přežít. Leda by si pořídil rudou legitimaci, což neudělal,“ vnímá Burianovo obvinění jako exemplární případ i Vladimír Just.

Vaz před soudem slavnému komikovi zlomilo vynucené svědectví Lídy Baarové, která si sama potřebovala zachránit krk, takže podstrčené lži o Burianovi stvrdila. Její výpověď tvrdí, že se u Burianů pořádali „pánské večírky a pánské snídaně“ a že herec udržoval kontakty s německými okupanty „hlavně z důvodu osobního prospěchu“.

Rozsudek pro „kolaboranta Buriana“ zněl tři měsíce vězení a půlmilionová pokuta. Jenže jeho majetek mu včetně vily zkonfiskovali a Divadlo Vlasty Buriana znárodnili a přeměnili na Divadlo kolektivní tvorby. „Zejména pokuta byla pro Vlastu Buriana likvidační, protože nesměl hrát a nemohl si peníze vydělat. Na návrh StB měl být poslán do pracovního lágru. Byl vystěhován z vily a musel pracovat na dláždění Prahy, navážel písek dlaždičům. K tomu posměšky lidí. To všechno z něj nakonec udělalo tajného alkoholika,“ líčí Just. Lidem „hrál“ představení dál. I když nechtěně. „V květnových dnech roku 1945 jsem šel přes Karlův most,“ vzpomíná nejmenovaný svědek v pořadu Komici na jedničku. „V místech, kde vede pod mostem ulice směrem na Kampu, stál hlouček lidí a díval se dolů. Zastavil jsem se a spolu s lidmi jsem viděl skupinu vězňů hlídaných strážným. Dávali toto prostranství do pořádku po květnových bojích. Mezi vězni byl i Vlasta Burian. Utkvěl mi v paměti, jak je vysvlečen do půl těla, sehnutý k zemi a má dlažební kostku v rukou…“

Manuálně se Burian živil i po propuštění z vězení. Byl vážným v severočeských dolech, skladníkem nebo „holkou pro všechno“ na Hříběcí boudě u Vrchlabí. Návštěvníci horského hotelu v muži, který loupal brambory a vozil zavazadla z nádraží, slavného herce samozřejmě poznali. Přemlouvali ho, ať jim zahraje, z úřadu ale přišel zákaz, že nesmí přijít na jeviště. Burian si s distancem poradil šalamounsky – na jeviště nepřišel, ale nechal se na něj prostě donést. Takový kousek byl nicméně spíš jen stínem komika, který ještě o pár let dříve stával před tleskajícím obecenstvem každý den. Divadlo mu chybělo. V roce 1950 napsal poníženou žádost organizaci ROH, zda by se mohl vrátit k hraní naplno. Dostal svolení.

Přišla také role – v socialistické agitce Slepice a kostelník. Kostelníka, škodícího spolu s kulakem družstevníkům, představoval právě Burian. „Vezměte i mě do toho družstva, vy ani nevíte, jak mám všechny družstevníky rád,“ sype si jeho postava, prohlédnuvši, že stála na špatné straně, v závěru popel na hlavu. „To členství byste se musel vysloužit jinak, nejen hubou,“ zkouší ho družstevníci. Na divadelní prkna se Burian vrátil nejprve v Kladně a pak se dostal do divadla v Karlíně, ale na jeho improvizace tam nikdo příliš zvědavý nebyl. „Těžko se mohl zařadit do normálního souboru s normálním repertoárem, že by každý večer hrál nějakou jinou figuru. On byl úplně jiný herecký talent,“ byla přesvědčena Antonie Hegerlíková.

Karlínská scéna Buriana angažovala mimo jiné na přímluvu Jana Wericha. S ním se jako sobě rovní komici štengrují v roce 1954 ve filmové pohádce Byl jednou jeden král a také propůjčili hlasy do Trnkova příběhu Dva mrazíci. Žádný velký návrat ale na Buriana nečekal. I z existenčních důvodů dál objížděl se svými estrádami oblastní štace, přestože nebyl zcela zdráv. Téměř doslova „zemřel na jevišti“, poslední představení totiž hrál se zápalem plic, z něhož už se nedostal. Umíráček mu zazvonil 31. ledna 1962. (Zdroj: ČT24)