DOMINIK WOLLENWEBER

Protože jeho otec byl hráčem na anglický roh v Bavorském státním orchestru, slýchal jeho neodolatelně krásný tón už od raného dětství. Dominik Wollenweber se však k tomuto nástroji dostal až oklikou – nejprve studoval hru na příčnou flétnu a od čtrnácti let přešel k hoboji pod vedením Hagena Wangenheima a později Simona Denta na konzervatoři Richarda Strausse v Mnichově. První kontakty s Berlínskou filharmonií navázal jako stipendista Orchestra Academy v počátku devadesátých let, kdy studoval u Hansjörga Schellenbergera. Během této doby se stal hlavním hobojistou Symfonického orchestru mládeže Evropské unie pod vedením slavného Claudia Abbada. A to byl i dobrý předpoklad pro úspěšné absolvování konkurzu na uvolněné místo hráče na anglický roh u Berlínské filharmonie. Kromě intenzivní práce v orchestru a řady aktivit v oblasti komorní hudby vyučuje Dominik Wollenweber na Hanns Eisler University of Music. Je otcem šesti dětí a nejraději tráví svůj volný čas s rodinou.

Dominik Wollenweber vydává v říjnu v produkci svého přítele a skvělého českého hobojisty Viléma Veverky u Supraphonu album s příznačným názvem The Art of English Horn, sestavené ze skladeb Johanna Sebastiana Bacha, Antonína Dvořáka, Franze Schuberta, Jeana Sibelia, Jeana Françaixe a Richarda Wagnera. Anglický roh Dominika Wollenwebera v nahrávkách zaznívá spolu s klavírem Anny Kirichenko, s Collegiem Berlínských filharmoniků a s věhlasnou Berlínskou filharmonií řízenou dirigentem Sirem Simonem Rattlem.

Dominiku, studoval jste hru na flétnu a později na hoboj. Proč jste se nakonec rozhodl pro anglický roh?

S příčnou flétnou jsem začal v devíti letech. Hlavně proto, že to byla součást terapie mé vady výslovnosti, jako malý jsem značně koktal. Protože při hře na flétnu proudí vzduch nepřetržitě bez tlaku a přílišného úsilí, hodně to pomáhá. Ve čtrnácti jsem přešel k hoboji. Hlavním důvodem, proč jsem se stal hráčem na anglický roh je, že místo v Berlíně bylo mým prvním konkurzním úspěchem. Mám k tomu nástroji přirozeně zvláštní vztah také proto, že i můj otec byl hráč na anglický roh a od dětství mám jeho zvuk v uších.

Jak byste posluchačům představil své nové album, které vydáváte u Supraphonu?

Velmi mi záleží na prezentaci anglického rohu jako sólového nástroje a na tom, aby se zbavil zařazení jako pouhý nástroj orchestru. Anglický roh má mnoho zvukových odstínů. Může znít žertovně jako v kvartetu Jeana Françaixe, je virtuózní jako v Bachově koncertu, a v dalších dílech má přirozeně také tu zamyšleně smutnou barvu. Myslím, že na rozmanitosti této nahrávky je cosi velmi zvláštního, a právě směs dramatických barev posluchače strhne. Aspoň v to doufám. Proto také nechci žádné ze skladeb, které jsem nahrál, dávat přednost. Každou z nich mám rád.

U skvělých Berlínských filharmoniků jste bezmála tři desítky let. Co to pro vás znamená?

To, že smím být součástí orchestru, který si činí nárok být nejlepším na světě, mě po těch skoro třiceti letech naplňuje hrdostí a radostí, a to téměř denně. Vzhledem k tomu, že můžeme pracovat samostatně, že se můžeme samostatně rozhodovat, má každý jednotlivý člen orchestru zvláštní odpovědnost, takovou, jakou hráč v jiných orchestrech, v nichž se o všem rozhoduje shora, nemá. Každý člen orchestru se cítí jako důležitá část celku a je zodpovědný za zdar našich projektů a koncertů. S energií, která se takto uvolňuje, je každodenní práce u Berlínských filharmoniků tvůrčí, intenzivní a nikdy není nudná.