JIŘÍ SUCHÝ

Jiří Suchý na podzim oslavil neuvěřitelné devadesátiny. Přitom zakladatel legendárního Semaforu je pořád v jednom kole. Píše hry, skládá písně, s plným nasazením režíruje, hraje, zpívá a výtvarničí. Supraphon u příležitosti významného životního jubilea Jiřího Suchého vydává pokračování velkého kompletu, který mapuje záznamy semaforských inscenací ze šedesátých let. Po kompletu Zuzana, Jonáš a spol. (9 her z let 1959–1964) vyšla Ďáblova dobře placená procházka z Vinohrad (9 her z let 1965–1970).

Pane Suchý, kde bere tu nezdolnou energii?

Důležité je nikdy se nenechat ničím otrávit a potom vám jde všechno.

Semafor znamená již pro několik generací diváků především humor a svébytnou poezii. Jak se vám tohle všechno daří po tolik desetiletí udržovat v neuvěřitelné kondici?

Trochu to napovídá můj text k písni Kamarádi: Mně totiž osud nadělil / několik dobrých kamarádů / a tak mi ušlo, že jsem žil / někdy i potmě nebo v chladu.

Dvojice Suchý & Šlitr byla srovnávána s dvojicí Werich & Voskovec. Chtěli jste se jim podobat?

Vyšli jsme z nich, ale pak už jsme si šli vlastní cestou. Voskovec s Werichem reagovali na problémy dne, my jsme utíkali k poezii dnů nevšedních, jak se praví v jedné písni.

Jak jste se s Jiřím Šlitrem poznali?

S Jiřím Šlitrem mě seznámil Miroslav Horníček.

Vy jste se zase se svými texty celkem rychle dostal do čítanek. Co jste tomu říkal?

Já jsem psal, protože mě to bavilo, psal jsem většinou pro kamarády a nic jsem tím nesledoval, jen aby se to líbilo a aby to mě samotného bavilo. To, že tam je občas snad nějaká myšlenka nebo politický náboj, to mi tam vzniklo samo, to nebyl záměr. Abych si jako řekl, teď to bude poezie, teď tam dám poslání, to tedy ne…

Ne vždy se připomíná, že ke spoustě písní jste složil i hudbu.
Všichni znají skladatele Šlitra, popřípadě Ferdinanda Havlíka, a Suchý je hlavně textař. Jak tomu je?

Skládal jsem muziku dávno, než jsem se poznal s Jiřím Šlitrem jsem měl na triku už spoustu písniček – Pramínek vlasů, Blues pro tebe, Blues na cestu poslední, což je píseň známá spíš jako Černej nebožtík… Když přišel Šlitr, tak jsme si to rozdělili, on psal hudbu, já texty, tu a tam jsem taky něco složil, třeba Želví blues pro Evu Pilarovou nebo řadu písniček do programu Tak co, pane barone.

Po smrti Šlitra jste zůstal bez parťáka. Našel jste však Jitku Molavcovou.

Hledal jsem někoho, kdo by nemohl být s Jiřím Šlitrem srovnáván. Jitka byla ideální partner, o čemž svědčí to, že už je jím dvaapadesát roků.

Jak se do Semaforu v šedesátých letech dostaly hvězdné legendy Pilarová, Matuška, Gott, Hegerová, Zagorová a další?

Různě. Evu Pilarovou přivedl náš kontrabasista Milan Pilar, Waldemara Matušku jsem poznal ještě před Semaforem díky Jiřímu Maláskovi, Hegerovou doporučil režisér Janko Roháč a Karla Gotta jsme objevili v kavárně Vltava, díky Karlu Marešovi, lovíte-li talentů. A Hana Zagorová či Petra Janů, tak ty jsou spojené až s érou naší úspěšné inscenace Kytice, kterou jsme poprvé uvedli v roce 1972.

Semafor fungoval jako přestupní stanice hvězd pop music. Jak jste prožívali jejich ztrátu?

Prostě jsme pokračovali s jinými.

Jaké máte know-how na vedení Semaforu, aby se udržel v přízni diváků tolik desetiletí?

Dělat si svou práci s plným nasazením a nenechat se otrávit.

Píšete hry od 60. let. Liší se váš styl psaní dnes?

Diváci jsou náročnější. Kdybychom jim nabídli dneska třeba Člověka z půdy, tak by nás hnali. Přitom tehdy to byl objev. Dřív jsem měl hru hotovou za dva měsíce, dnes na ní dělám minimálně půl roku. Musí být propracovanější a na každé stránce textu musí být několik vtipů, aby se lidi zasmáli. Je mi jasné, že jakmile by se v Semaforu nesmáli, přestali by k nám chodit.

U táboráků zpívají vaše písně a často ani netuší, že jste autorem. Nemrzí vás to?

Tak toho si nejvíc považuju.

DISKOGRAFIE Jiřího Suchého na Supraphonline: https://www.supraphonline.cz/…l/jiri-suchy