KRÁLOVNA CEMBALA ZUZANA RŮŽIČKOVÁ

Supraphon vydává 21. dubna 2017 u příležitosti významného životního jubilea Zuzany Růžičkové její nahrávku Bachových cembalových koncertů. Vznikala v pohnutém období kolem tzv. Pražského jara a následné sovětské okupace Československa v srpnu 1968. Paní profesorka Růžičková na ní spolupracovala s Pražskými komorními sólisty vedenými dirigentem Václavem Neumannem.

U příležitosti znovuvydání této legendární nahrávky jsme dohledali několik jejich vzpomínek a úvah z dob, kdy aktivně koncertovala a nahrávala gramofonové desky doslova po celém světě. Její postřehy dokazují laskavost, moudrost a také jedinečný společenský i kulturní přehled a nadhled.

LÁSKA K BACHOVĚ HUDBĚ

„Zvolila jsem si cembalo z lásky k Bachově hudbě. Snad proto k ní přistupuji nikoliv primárně, z pozice nástrojové, ale z globálního pohledu na celé jeho dílo. Cembalo, jemuž Bach svěřil celou jednu třetinu svého obrovského odkazu, mi to umožňuje.“

O NAHRÁVÁNÍ

„Cembalo a mikrofon, to je vztah, který musím respektovat a kterému musím podřídit všechny technické prostředky své hry, jako přizpůsobování dynamiky, nepatrně tempa, zkrácení přestávek mezi větami – jiná kouzla a čáry neznám.“

„Ideální doba zrání nahrávky je tak půldruhého roku. Studuji o prázdninách, pak ověřuji před publikem výsledky koncepce, jejímuž promyšlení věnuji největší pozornost. Vrátím se k ní čtyři až šest neděl před termínem stanoveným pro pořízení snímku v nahrávacím studiu, znovu cvičím a promýšlím koncepci pro desku.“

„Umělecká koncepce není jen otázka stavby skladby: je to také otázka repertoárová. Gramofonová deska tu dává neomezené možnosti.“

O KONCERTOVÁNÍ DOMA

„Hraju ráda doma. Vidím na svých koncertech hodně mladých lidí: jejich vztah k staré hudbě mě těší, jak patrno, nejde jim jen o lehčí, oddechovou duševní potravu, vyhledávají také náročnou myšlenkovou spolupráci, jakou vyžaduje Johann Sebastian Bach. Koncerty v Praze jsou pro mne vždy nejvyšší zkouškou a nejhlubším zážitkem.“

O KONCERTOVÁNÍ VE SVĚTĚ

„V Paříži zasypali posluchači při mém koncertě pódium fialkami, v Dubrovníku se snesly z galérií atria na můj nástroj růže – nemohla jsem pokračovat ve hře, dokud jejich okvětní lístky, uvázlé mezi strunami, neodstranili vysavačem, v Sofii utvořilo obecenstvo dlouhý špalír, Angličané vyvrátili pověst o své zdrženlivosti bouřlivými projevy. Ale ze všeho nejvíc si cením úspěch u pražského publika.“