DIVOKEJ BILL

Měsíc po vydání nového studiového alba Tsunami se Divokej Bill s energií sobě vlastní řítí na právě probíhajícím turné s kapelou Poletíme? republikou stejně jako obrovitá vlna, jež dala jméno jeho sedmé řadovce. Není to však vlna ničivá. Namísto toho rozdává pozivitní energii a zábavu přesně, jak se během začínajícího léta sluší a patří. Potvrzují to jak reakce médií (viz např. reportáž z prvního koncertu turné zde), tak – což je nejdůležitější – samotní fanoušci, kteří navštěvují jednotlivé koncerty stávajícího DIVOKEJ BILL LOBKOWICZ TOUR 2017 v hojném počtu a společně s kapelou vytvořili zatím na každém z koncertů perfektní atmosféru.

Dá se očekávat, že nic se na tom nebude měnit ani na dalších zastávkách tour, které – než jej Billové zakončí 2. září v domovských Úvalech – zavítá ještě do šestnácti měst (kompletní výčet všech zastávek najdete na webu kapely – www.divokejbill.cz). Jedním z vrcholů bude určitě koncert v pražských Žlutých lázních, kde Divokej Bill albovou novinku slavnostně pokřtí. Stane se tak už za necelé dva týdny, konkrétně v úterý 27. června. Čekání na tuto událost si můžete zkrátit třeba naším obsáhlým rozhovorem, který najdete níže…

Nové album otevíráte skladbou Dobrý časy. Zažívá teď Divokej Bill dobré období?
To pořádně uvidíme až za dva měsíce na koncertech. Ale máme venku další desku, a to je vždycky čas nadšení.

Během uplynulých čtyř let od předchozí studiové nahrávky jste vydali i dva koncertní záznamy a best of ‚Platinum Collection‘. Co jste ještě stihli?
Samozřejmě jsme odjeli spoustu koncertů a průběžně makali na materiálu pro další desku. Ten živák z Úval, který vyšel i jako DVD, byl už její předzvěstí, protože na něm byla i nová skladba Tsunami. A taky se nám v kapele mezi tím narodily nějaké děti. (smích)

Cítíte se s nimi dospělejší a odpovědnější?
Samozřejmě je tu pocit zodpovědnosti, abychom se o ně dokázali postarat. Dokud člověk živí jen sebe, tak je to ‚salám-banán‘, skoro nic nepotřebuje. Zároveň je to ovšem i ‚dobrý motor‘. Zpětně si uvědomujeme, jak to všechno předtím šlo skoro samo. Jak by dnes bylo těžké znovu začínat, objíždět kluby, bojovat o přízeň. I proto je dobré se o tu naši – obrazně řečeno – zahrádku, starat a zalévat ji, aby se ji i dál tak pěkně dařilo. Protože už neživí jen nás. Připomíná mi to, jak jsem jednou koukal na Simpsonovi, a Homer šel do té své elektrárny, měl deprese a vůbec se mu tam nechtělo. Tak si nad stůl vylepil fotku malé Maggie, aby věděl, proč to všechno dělá.

Dříve jste hodně koncertovali a jezdili i do zapadlých vesniček a hráli všude, kde se dalo. Dnes to kapely spíše nahrazují sociálními sítěmi, nejvíc populární jsou Youtubeři. Myslíte, že tu přízeň mají snadnější?
Naopak jsme radši, že my to máme “poctivě odpracované”, odježděné, a všeho jsme dosáhli zcela přirozeně. Má to pro nás vnitřně větší váhu, než kdybychom rychle vylétli na vrchol, protože se zrovna ujal nějaký náš singl. Také si myslíme, že o co rychleji se někdo dostane na vrchol, o to rychleji z něj pak i padá. To zázemí věrných fanoušků se žádným marketingem nedá nahradit. Navíc to byly moc pěkné výlety. Jasně, že občas člověk musel něco vzdát, protože měl zrovna koncert, ale my to nikdy nebrali jako něco nepříjemného – nás to vždycky bavilo! Různé vzpruhy, které dodávaly sílu v těch slabších chvilkách, jako třeba, že jsme vyhráli Slavíka nebo přišlo pozvání do ciziny, pak přicházely samy a přirozeně. Ty kapely, které fungují přes marketing, si ty příležitosti musejí samy vytvářet a doufat, že to vyjde. K nám přicházely a přicházejí samy.

Jak moc plánujete? Prý máte ve zkušebně mapu, kam si zabodáváte špendlíky, kde jste už byli a kde už dlouho ne?
Pořád se snažíme mít tak dvou až tříletou vizi. Kterým směrem pojedeme nejbližší turné, kolik koncertů, kam to směřovat… Kdy turné, kdy festivaly… Nejde už jezdit bezmyšlenkovitě. V určitém čase jsme i sami počet koncertů omezili, a také když někde hrajeme, tak je jasné, že následující koncert nebude blíž, než v určitém okruhu kilometrů. Letos jedeme turné, které má 23 koncertů, a kromě něj cíleně nebudou žádné další kluby ani festivaly. Začali jsme 25. května, skončíme 2. září. Příští rok budou festivaly, a už i tam se snažíme, aby se nám nekryly, abychom nehráli na těch, které jsou blízko od sebe, abychom všude mohli pokud možno být v hlavních časech. Za to mají jejich pořadatelé od nás určitou exkluzivitu, že v tom regionu půjde o jediné vystoupení. Jsou i kapely, které hrají někde na festivalu a dohodnou si koncert o deset kilometrů vedle o pár dní před ním. Nám to přijde vůči pořadateli nefér a snažíme se to nedělat.

Chystáte se i někam do ciziny? Před pár lety jste byli na turné s Levellers…
Na podzim zas pojedeme na Slovensko. Delší dobu jsme tam nebyli, loni se to nějak nepodařilo. Je to fajn, máme tam pořád celkem slušnou pozici, a ty větší kluby vždy zaplníme. Máme tam několik super míst, kde lidé skvěle reagují. Třeba v Trenčíně na nás minule přišlo skoro 700 lidí.

S albem Tsunami jste znovu zvolili kombinaci “Studio Sono a Pavel Karlík”. O jiné jste nepřemýšleli?
My jsme o tom i přemýšleli (smích). Ale s Pavlem jsme se v minulosti vždy potkali jen nad nějakým masteringem a na celé nahrávání jsme se sešli až na předchozí desce, a byli jsme naprosto spokojení. Takže teď jsme spolu dělali podruhé. Zvuk ze Sona je samozřejmě skvělý, ale v minulosti jsme tam prakticky neměli producenta – Milan Cimfe a další nám vždy jen vypomohli. Obvykle už jsme předem měli hotové skladby. Tentokrát jsme k tomu přistoupili tak, že jsme Pavlovi dali mnohem více volné ruce, a ukázalo se, že to byla dobrá volba. Protože kdykoli jsme se dostali do situace, kdy už “jsme nemohli”, pořád tu byl někdo, kdo přicházel s dalšími nápady, a měl v záloze nějaká řešení. Navíc jsme mu mohli naprosto věřit, protože je prostě dobrý, o čemž nás přesvědčil asi tak tisíckrát. Vypadá to, že s ním budeme spolupracovat i dál.

Studio Sono má pověst nejlepšího studia, ale také ne zrovna nejlevnějšího. Nepřemýšleli jste například o dnes módním crowdfundingu, kdy kapele přispívají fanoušci?
Představa, že Sono je nejdražší, je dost zažitá, ale ono už to dávno není pravda. A poměr cena/kvalita, je tam jasný. Navíc není větší nesmysl, než se snažit ušetřit na desce – pořád je to pro každou kapelu ta nejlepší vizitka. O sbírce jsme se i bavili před dvěma lety, ale… Shodli jsme se, že jsme kapela, která koncertuje a chce od návštěvníků nějaké vstupné a vydělává si tím. Tak proč bychom měli chtít od lidí ty peníze znovu? Jasně – pokud někdo začíná a jezdí skoro zadarmo, pak je crowdfunding určitě řešení. Lze ho použít, pokud je na tom kapela špatně a nemá jinou volbu. Ale pokud máme lístek za 350 korun, tak by nám to asi přišlo trapné. Když děláš podobnou sbírku, jasně tím fanouškům říkáš, že jsi tak trochu v pytli. Že sis na tu desku nebyl schopný vydělat. A bylo by blbé se tvářit, že je to náš případ.

Tsunami je zvukově i aranžérsky propracovanější než jeho předchůdci. Znamená to, že jste se na nahrávání více připravovali?
Spíš je to tím, že jsme tohle album nahrávali snad nejdéle v historii. Každou skladbu jsme tak čtyřikrát převrátili, a myslím, že jsme toho nahráli asi čtyřikrát tolik, než se na desku nakonec dostalo. Skoro se až stydíme říci, jak dlouho to trvalo… (smích)

Je pravda, že zatímco v devadesátých letech se všichni hrdě chlubili, že ve studiu byli třeba tři měsíce, nebo v případě velkých hvězd i půl roku nonstop, dnes je to spíš naopak, a každý mluví o tom, jak to zvládl rychle.
My jsme nakonec ve studiu strávili sedmdesát dní. Někdy jsme si už nemysleli, že by šlo tu písničku více vycizelovat, a Pavel Karlík nám ukázal, že to jde. A naopak se nám i stalo, že už to nakonec bylo ‚moc hezké‘ a hledali jsme, jak to udělat ‚špinavější‘. Vždycky pro nás bylo nejdůležitější, aby to konkrétní písničce slušelo.

Jak jste vybírali hosty?
S Radkem Křižanovským a Kvartetem Apollon už průběžně spolupracujeme delší dobu, takže jsme je přizvali i tentokrát. Líbí se nám, jak hrají, v pomalejších skladbách jsou jejich plochy hezké a funkční, a navíc patří do okruhu Pavlových stálých spolupracovníků. Což pro nás i v případě dalších hostů, které přizval, byla záruka, že to budou vždy jen muzikantští mistři.

Na albu je i pro vás poměrně netypická písnička Země draků. Jak k ní došlo?
Vznikla na motivy knížky spisovatele, grafika a našeho kamaráda Honzy Bodrova. Přišel za námi, že napsal fantasy knihu Hledání dračí země – Cesta k moři, a jestli bychom mu k tomu nenapsali písničku. Vznikla tak vzájemně výhodná spolupráce – my jsme získali zajímavé téma, a on zase potřeboval, aby se o té knize více vědělo. Samozřejmě nám ji dal přečíst a shodli jsme se, že je skvělá. Super příběh. Jde o první díl trilogie a měla by vyjít ještě letos.

Fantasy příběhy jsou dnes hodně populární. Vy sami je máte rádi?
Určitě. Třeba na Pánovi prstenu se shodneme snad všichni. Skvělý je i Terry Pratchett. Fantazie těch autorů je obdivuhodná. S Honzou jsme si o všem krásně poklábosili. Snad se tak jeho skvělé nápady dostanou k více lidem. Je fajn spolupracovat a obklopovat se podobně šikovnými lidmi.

I proto jste si vybrali ten skoro až komiksový obal?
Upřímně – nejdříve jsme tentokrát vůbec neměli nápad, co by na obalu mělo být. Ale potřebovali jsme už vizuál, kvůli plakátům a dalším věcem s deskou spojených. A pak nás napadlo tohle. Kamarádky nás nalíčily a vyfotily, dodatečně už to není nijak počítačově upravované. Byl to záměr, aby to vypadalo jako kreslené, jako komiks. Původně jsme i uvažovali, že by nás někdo přímo nakreslil, ale nakonec to je naopak úplně reálné. Trvalo to asi šestnáct hodin a bylo to docela náročné. Ale máme radost, když si někdo myslí, že to je malované. A zalíbilo se nám to natolik, že jsme to pak použili úplně všude.

Opět na desce nechybí i, pro vás už tradiční, písnička s námořnickou tématikou, nazvaná Naděje. Připomínáte si klukovskou romantiku?
Ani ne. Spíš vždycky říkáme, že to je pro nás určité přirovnání, že kapela je něco jako pirátská posádka. Tedy ne, že bychom to vymysleli my, asi je to už provařené téma, mají o tom songy i jiné kapely. Místo lodi máme dodávku, někam přijedeme, namísto pokladů loupíme přízeň, zabojujeme, vypijeme bar, občas dojde i na krásné ženy… Ta podobnost je tam asi jasná.

Finálovou skladbu jste přímo pojmenovali Vodrhovačka, což jen dokazuje, že jde o poměrně radostnou a optimistickou desku. Je pro vás schopnost posluchače pobavit stejně důležitá, jako mu něco sdělit či předat?
Důležitější. Vždycky, když děláme novou desku, znovu si říkáme, že musí být o trochu rychlejší, v dur a o veselých věcech. A nikdy se nám to úplně nepodaří, vždycky nám tam nějaké ty posmutnělejší polohy ‚vlezou‘. Ale základní moment je jasný – chceme lidem říci: ‚Pojďte se pobavit, pojďte se zasmát, pojďte se napít, pojďte si zablbnout! Je přece léto!‘ Nechceme být nějací rozervaní umělci, dělící se o své deprese. Zábava a potřeba nabíjet energií je přesně to, proč jsme to vždycky dělali.

Příští rok budete slavit 20 let. Už chystáte oslavu?
Samozřejmě plánujeme a bavíme se o tom, ale teď má přednost nová deska a turné k ní. Přípravy vypuknou až potom. Takže zatím si to, co chystáme, necháme jako překvapení.