HELENA VONDRÁČKOVÁ: V ŽIVOTĚ JSEM NEZAHÁLELA

Helena Vondráčková se nerada ohlíží, ale teď, jak říká, musela. K jejímu životnímu jubileu se rozjel kolotoč akcí, koncertů, nahrávek a alb. Pozadu nezůstalo ani vydavatelství Supraphon, které vydává nádherně vypravený pětidiskový komplet nazvaný DIAMANTOVÁ KOLEKCE.

Právě nad ním jsme si s jubilantkou povídali, a samozřejmě jsme u toho museli i vzpomínat.

Začněme u přelomového roku 1965, kdy jste přišla do Prahy, do Divadla Rokoko. Co všechno to pro vás znamenalo?

Začátek se vším všudy. O fungování divadla jsem do té doby jako začínající zpěvačka nevěděla téměř nic. Stala jsem se najednou součástí souboru a postupně pronikala do fungování divadla. A nejen jeho provozu. Když nevystupujete sólově, musíte být mnohem přesnější, vnímat, co se kolem vás děje, naslouchat. Navíc jsem byla pěvecký samouk, takže jsem se vlastně začala učit i zpívat. Karel Gott mi dal tip na výborného učitele zpěvu, profesora Konstantina Karenina. Za ním jsem pak chodila několik let na Náměstí Míru. Později jsem pokračovala ještě s dalšími profesorkami zpěvu, p. Matouškovou a p. Smolákovou – Svolinskou. V divadle bych ale jen jako zpěvačka nevystačila, proto jsem pracovala i na svém pohybovém projevu. Chodila jsem třeba na hodiny stepu k Franku Towenovi. Angažmá v Rokoku pro mě zkrátka znamenalo vstup mezi profesionály.

Přitom jste ale v divadle měla skvělé zázemí s prvotřídními spolupracovníky.

To máte pravdu. Byla jsem obklopena opravdu těmi nejlepšími. Zásadní postavou byl skvělý ředitel divadla Darek Vostřel. Díky němu jsme mohli často účinkovat v hudebních programech televize. Byly to oblíbené pořady, jako Vysílá studio A, Píseň pro Rudolfa III., různé silvestrovské programy a mnoho dalších. Hodně spolupracoval s režisérem Jaromírem Vaštou nebo později s Jankem Roháčem. V rádiu to byli především Karel Krautgartner a Josef Vobruba, tehdejší dirigenti Orchestru Československého rozhlasu, takže jsme i hodně natáčeli tam. Hlavně Pepík Vobruba nám často vybíral repertoár, ať už mně, Martě Kubišové, Vaškovi Neckářovi, Waldovi Matuškovi nebo Karlu Gottovi. Většinou měl dobrý nos.

Zdá se, že všechno bylo, jak být mělo. Opravdu nic nechybělo?

Pro mě jako začínající zpěvačku to byl samozřejmě profesní sen. Se všemi těmi úžasnými profesionály, které jsem kolem sebe měla, ani nic chybět nemohlo. Zbývalo jen mít disciplínu a pokoru. Zpočátku jsem hodně naslouchala a jak jsem se postupně otrkávala, mohla jsem do věcí vnášet i svůj pohled. To bylo skvělé. I tak jsem si však vždy nechala poradit.

Pekli jste spolu jako kolegové?

Samozřejmě ano! I v tom byla ta doba úžasná. Vždycky jsme se k sobě chovali kamarádsky a pomáhali si. Rivalitu jsme necítili. Drželi jsme spolu.

Jak do toho zmíněného stroje zapadali Zdeněk Rytíř, Ota Petřina a Karel Svoboda?

Jako autoři různých projektů. Se Zdeňkem Rytířem jsem se potkala právě v Rokoku. Po odchodu orchestru Václava Hybše přišel do divadla s kapelou Mefisto společně s Karlem Svobodou. Když už se schylovalo k tomu, že se s Martou Kubišovou a Vaškem Neckářem osamostatníme, potkali jsme Bohuslava Ondráčka, který se pak stal naším producentem. Jeho producentské centrum Bob-Serie, jak mu říkal, úzce spolupracovalo se Supraphonem, kde jsme vydávali desky pak už jako Golden Kids. Tenhle název vymysleli Zdeněk Rytíř právě s Bobanem. Zdeněk byl výborný textař. Boban zase jako skvělý skladatel. Napsal třeba hudbu k jednomu z prvních českých muzikálů Gentlemani. Skvělé písničky psal i Karel Svoboda. Byl houževnatý, cílevědomý a většina jeho písniček se stala okamžitě hity.

Zmínila jste Gentlemany. Jaká byla vaše setkávání s muzikálem?

Mými prvními muzikálovými zkušenostmi byly role ve Filosofské historie a Balada z hadrů. To byly kusy, kde jsme se museli projevit nejen jako zpěváci, ale i jako herci a tanečníci. Tam jsem zúročila své tréninky v Rokoku, během kterých jsem pracovala na svém hereckém a pohybovém projevu. Naučila se, jak pracovat s prostorem, zkrátka být součástí celku, aby představení šlapalo.

Po Listopadu 1989 vtrhl na česká jeviště muzikál Les Misérables, a vy v něm!

V roce 1992 přišel Adam Novák s nápadem inscenovat tenhle světový muzikál u nás. Majitelé licence dohlíželi na jeho dokonalé zpracování, proto byli Bídníci prvním muzikálem uváděným u nás na opravdu světové úrovni. Nedlouho před tím jsem zrovna nahrávala své Broadway album. V té euforické době na začátku 90. let o české písničky nebyl moc zájem, a nikdo z autorů ani moc nepsal. Přišla jsem se proto za Vladimírem Popelkou s nápadem na album muzikálových melodií. Díky Adamovi Novákovi jsem na toto album mohla zařadit i píseň z Bídníků, Knížka snů.

Les Miserablés tedy odstartovali vaši velkou muzikálovou éru!

Ano. Postupně jsem dostávala spoustu dalších nabídek. Dostala jsem šanci v těchto muzikálech: Hello, Dolly v Bratislavě, Mona Lisa, Baron Prášil, Kočky, Mama Mia! a dalších… Na mém novém pěticédéčkovém výběru poprvé vychází i píseň Memory z muzikálu Kočky, s českým textem Michaela Prostějovského. Na zmíněném Broadway albu z 90. let mi ji otextoval Eduard Krečmar. Nově mě čeká účinkování v muzikálu Michala Davida a Lou Fanánka Hagena, Muž s železnou maskou, který bude uveden na podzim tohoto roku bude v Divadle Broadway. Na tomto albu vychází poprvé moje verze slavné písně As if We Never Said Goodbye z muzikálu Sunset Boulevard autora Andrew Lloyd Webbera s krásným českým textem Michaela Prostějovského „Jednou za život“.

A jsou tu i tři nové muzikálové písničky s textem Zdeňka Borovce. Ten pro vás asi hodně znamenal, je to tak?

Jde o texty k písničkám, které jsme připravovali na desku s filmovými melodiemi, které jsem natočila v angličtině. Měli jsme plán i na české verze, ale to nakonec nevyšlo. Ty texty jsou ale nádherné a rozhodně si zasloužily žít v písničkách. Proto jsem je nahrála.
Zdeněk patřil k mým stěžejním autorům. Spolupracovala jsem s mnoha dalšími textaři. Nikdo pro mě ale neotextoval tolik písní jako on. Bylo to přes stopadesát textů. První jeho text, který jsem zpívala, byla písnička Přejdi Jordán. Zdeněk také skvěle zpracoval i zmíněný muzikál Les Miserablés. A právě díky němu jsem v tomhle muzikálu dostala roli Fantine. Nebyli jsme jen kolegové, ale také přátelé. S ním a jeho ženou jsme se často vídávali. Byl to jeden z největších textařů české populární hudby.
Jako hold této textařské legendě jsem k jeho nedožitým 85. narozeninám, ve svém výběru věnovala i celé jedno cd, složené z písní s jeho texty.

Zpátky na jeviště. Dá se říct, že zkušenost z Rokoka, se vám hodila po celou dobu kariéry?

Určitě. Především v Golden Kids to opravdu platilo. Jako trio jsme na sebe byli odkázáni mnohem více než ve velkém divadelním souboru. Byla to dokonalá souhra. Byli jsme mladí, do všeho jsme měli chuť, hrnuli jsme se do novinek, hltali jsme hudbu z celého světa. Martin alt, můj soprán a Vaškův tenor spolu krásně ladily. Byli jsme zkrátka taková báječně uvinutá vánočka. Navíc jsme kolem sebe měli skvělé zázemí s Bobanem Ondráčkem, Zdeňkem Rytířem a dalšími. Naše popularita byla obrovská. Dostali jsme šanci v zahraničí. Zazářili jsme na festivalu MIDEM. Měli jsme našlápnuto stát se světovými hvězdami. Bohužel přišel srpen 1968 a všechno bylo jinak.
I přesto, že jsme společně účinkovali jen rok a půl, dodnes na tu dobu vzpomínám jako na ohromné životní období.

Když se Golden Kids rozpadli, šla jste na trh víc s vlastní kůží. Byla to pro vás velká změna?

Jedinou skutečnou změnou bylo vlastně jen to, že jsem byla sama za sebe, bez toho příjemného zázemí, které jsme jako slavné trio měli. S Vaškem jsme ještě nějakou dobu zůstali ve dvojici, a spolupracovali s Bobanem Ondráčkem, Josefem Vobrubou a stejným velkým orchestrem, se kterým jsme jezdili s Golden Kids. Vašek se svým bratrem pak založil vlastní skupinu Bacily. Já jsem začala zpívat se skupinu Strýci Luďka Švábenského a s nimi jsem odjela na své nejdelší tříměsíční turné do Japonska a SSSR. Se Strýci jsem vydržela sedm let. Procestovali jsme téměř celý svět. Účinkovali jsme v Evropě, Kanadě, Brazílii a dalších zemích.

A začala jste se stále víc zapojovat i do organizování koncertů a zájezdů. Bylo to těžké?

Bylo to náročnější, ale pořád jsem kolem sebe měla skvělé spolupracovníky. Ať už to byla kapela nebo vokální můj sbor. Na pódiu jsem se tak neměla čeho bát. Na rozdíl od jiných zpěvaček jsem neměla manažera. Musela jsem se proto dost ohánět. Vždycky jsem ale měla poblíž někoho, s kým jsem se mohla poradit a kdo mi pomáhal. Boban Ondráček, Víťa Hádl, Luděk Švábenský, Martin Kratochvíl, a v mých začátcích i Josef Vobruba. Těm všem opravdu vděčím za mnoho. Také proto ta jména vlastně pořád opakuji.

Už od 60. let jste mohla jezdit do ciziny, to je asi pro zpěvačku motor, moci se setkávat a srovnávat se zahraniční konkurencí…

Byla to samozřejmě ohromná zkušenost a zároveň inspirace. Jednu dobu jsme s Jirkou Kornem hodně pracovali v Německu a zažili přípravu a účinkování v obrovských show s tisíci účinkujících. Německá produkce totiž do svých pořadů zvala zpěváky a soubory ze zahraničí. To byla obrovská škola. Podobnou školou, ale třeba i odrazovým můstkem k dalšímu růstu byly festivaly. Například v Riu, Tokiu, Splitu, Aténách, Istanbulu. Dnes už většina těchto festivalů, díky možnostem, které nabízí internet, vymizely. Konají se úspěšně a na světové úrovni jen ve Vitebsku a v Sopotech, jinak všechny skončily. Pro mě byly v té době festivaly důležité proto, že jsem se mohla potkat s důležitými lidmi z branže. Kontakty do zahraničí vznikaly právě tam.

Jak moc vám pomáhala znalost cizích jazyků?

Ta byla samozřejmě klíčová. Bez těch by to ani nešlo. Odmalička jsem se učila cizí řeči. Dodnes zpívám v němčině, francouzštině, angličtině, ruštině, polštině a taky jsem zpívala maďarsky, italsky a dokonce i japonsky. Partneři v zahraničí vždy oceňují když zjistí, že budu zpívat jazykem, kterému jejich publikum rozumí.

Disk s duety v rámci vašeho kompletu se jmenuje To se nikdo nedoví. Dá se říct, na kterého kolegu v duetu vzpomínáte nejraději?

To se vůbec nedá říct! S každým kolegou byla ta spolupráce příjemná a určitým způsobem i zábavná a vtipná. Krásné písničky jsem nazpívala s Waldou Matuškou, třeba Ty můj kvítku medový. Nebo s Karlem Gottem. Náš první duet se, pokud si dobře pamatuji, jmenoval S láskou. Nezapomenutelná byla také spolupráce s Richardem Müllerem, Peterem a Mirem Dvorskými. Dueta jsem nazpívala i s dalšími zpěváky, například s Michalem Davidem, Martinem Maxou nebo Petrem Mukem, či Davidem Deylem a mnoha dalšími. Moje duetové pilíře jsou ale čtyři: Golden Kids, Walda Matuška, Karel Gott a Jirka Korn.

Na výběru je i směs neboli medley s Karlem Gottem z Carnegie Hall. Dají se vaše tamní koncerty pokládat za vyvrcholení vaší kariéry?

Do jisté míry ano. Poprvé jsme s Karlem v Carnegie Hall zpívali v roce 2000, to jsem byla jeho hostem. Zpívala jsem několik písní a díky mému tatínkovi jsme, především pro naše krajany, nastudovali společnou směs s lidovými písničkami. Kromě ní zazněla i další medley ze skladeb různých skladatelů. Podruhé jsme v Garnegie Hall v roce 2005 s Karlem zpívali už jako rovnocenní partneři. Takže ano, byl to jeden z vrcholů mé kariéry. Šance a možnost zazpívat si v téhle mece je sen každého umělce.

Vzpomenete si, které z vašich projektů byly nejnáročnější?

Třeba na natáčení známé show Ein Kessel Buntes jsme jezdili už týden před natáčením a od rána do večera zkoušeli s choreografy i celým ansámblem. Nejen, že jsem tam zpívala, tancovala, ale i celý pořad v němčině moderovala. To se nepoštěstí každému…
Vzpomínám také na jedno náročné vystoupení v západoněmecké televizi. S Jirkou Kornem jsme vystoupili se směsí melodií standardů. Kromě zpívání jsme i hodně tančili, a byli tam i stepovací pasáže. Připravovali jsme se s anglickým choreografem, kterého nám poskytla televize. S ním jsme dřeli celý týden ve studiu, nejdřív v Čechách, potom ještě v Německu. Byla to jedna z nejnáročnějších příprav, jakou jsem zažila. Náročná bývala i natáčení ve východním Německu, kde jsme s Jirkou pracovali často. Žádný podobný pár, jako jsme byli my, totiž tehdy v Německu, a asi ani v Evropě, nebyl. Za každým pečlivě připraveným číslem bylo vždy hodně tvrdé práce.

Disk nazvaný Dlouhá noc mapuje vaši kariéru až do současnosti…

Na tomto cd můžete kromě tanečních písní slyšet i klidnější věci, písničky šansonového charakteru, třeba z mého zatím posledního alba Dávno vím svý. Vybrala jsem písně, které sama považuji za ty nejlepší. Myslím, že každý posluchač si zde může najít podle svého příběhu nebo třeba nálady ten svůj song. Je to zvukově, melodicky, textově i výrazově velmi pestrá deska.

Když se ohlédnete za svými prvními dvaapadesáti lety v šoubyznysu, jste pyšná na to, co jste dokázala?

Nerada bilancuji, raději se dívám dopředu a plánuju, ale teď mě okolnosti přinutily se ohlédnout. A když vidím z nahrávek, videí i fotek, kde všude jsem vystupovala, co všechno jsem nazpívala, v jakých pořadech jsem účinkovala, kolik jsem nahrála písní, alb a DVD, myslím, že jsem v životě nezahálela. Podařilo se mi také prosadit se v zahraničí, v Německu, Polsku, Rusku, Japonsku, Brazílii. Mám z toho všeho dobrý pocit a těším se na všechno další, co mě čeká a není toho zrovna málo.