RADŮZA

Když je řeč o písních, které píše a zpívá RADŮZA, nemůže to být jen o hudbě, povídání má vždycky obecnější rozměr. Kvůli naléhavosti jejích textů mluvíme taky o životě, bolestech a radostech. Zkrátka o příbězích, myšlenkách, výzvách, které texty písniček obsahují. Většinou vznikají ze spontánních emocí, zážitků a dojmů. Tak je to i s písněmi na vánoční desce STUDNA V POUŠTI, která právě vychází.

V bukletu svého prvního vánočního CD říkáte, že jste napsala písně o tom, co vás těší. Jsou tedy Vánoce pro vás pohodovým, příjemným časem?

Určitě, já se na Vánoce vždycky hrozně těším. Třeba na to, jak budeme s dětmi péct perníčky, to je naše každoroční zábava. Vždycky upeču ze šesti dávek perníčky, a když na vánočním stole zbudou tři, tak je to úspěch. Protože já před dětmi cukroví neschovávám, když se upeče, už můžou uždibovat. Letos se těším i na společnou přípravu dárků. Děti totiž teď poprvé přišly s tím, že už dávno vědí, že jim dárky nenosí Ježíšek, takže by se už na nich chtěly podílet, vyrábět a nakupovat. Takže už budeme všechno dělat společně.

Na vánoční náladu se ptám pod dojmem vaší desky. Nejdřív přináší pohodový pocit, ale jak písničky znějí jedna za druhou, ukazuje se, že tam máte i velice vážná témata. I v těch radostných, ryze vánočních písničkách je skoro pokaždé obsaženo nějaké důležité téma. Moc se mi líbila třeba Madona a Botticelli, a také píseň Josefovi, jak dostal zabrat a ustál to.

Chtěla jsem, aby tam byla jednak běžná vánoční témata – radost, narození Ježíška, vítání nového života. Ale také další. Vždyť život novorozence samozřejmě dál nějak pokračoval, a nebylo to vždycky jen veselé. Což se tam odráží. Vánoční téma jsem vlastně rozšířila na celou rodinu. Ježíšek se přece nenarodil jen tak, do vzduchoprázdna, přišel do nějaké rodiny… Proto jsem se chtěla dotknout i vztahů mezi Josefem a Marií, jak se měli rádi, jak měli rádi svého syna. A jak to všechno bylo nejen veselé, ale i těžké.

Proto deska navozuje pohodovou i zamyšlenou náladu.

Na jedné straně jsem napsala veselou písničku třeba o tom, jak šel strejček pro jedličku do lesa a zapomněl tam synka. Ale také jsem chtěla, aby se člověk právě o Vánocích zamyslel nad tím, jestli svůj život dobře vede; proto mám i písničky, které k tomu doufám vybízejí. Třeba text Až budeš pyšný stát, člověče, který vyloženě říká, aby se člověk nad sebou zamyslel.

Nejde vám tedy jen o svatou rodinu, ale o vztahy vůbec.

Ano, přesně tak to tak je.

Vaše vánoční písně obsahují názvuky, či možná prvky lidových koled různých národů; některé mi trochu připomínají koledy, které na svých vánočních koncertech kdysi uváděla Chorea Bohemica. Inspirovala vás hudba tohoto souboru?

Je to možné. Ve svých písničkách hodně vycházím z české folklorní tradice, potažmo i z východoevrop­ské. Stále ve mně zní písničky, které jsem ve svém dětství slýchala a taky zpívala s dědečkem i s rodiči. Takže se tomu vůbec nedivím.

Ty písně jakoby z oka vypadly lidovým koledám – a přece jsou původní, vaše.

Ano, protože to vychází z českého folkloru, i aranžmá může být podobné. Pozvala jsem si tam smyčce, mám tam cimbál, sbory, flétny, hoboj. Takže ta příbuznost je dána i nástrojovým obohacením.

Ale ne všechno má českou inspiraci.

Ano, jsou tam i písně odjinud. Třeba na albu v pořadí druhá, Ježíš byl taky chudej je inspirována tradicí amerických gospelů. A první písnička, Studna v poušti, má ještě východnější kořeny, dál od Evropy, až v Izraeli. Její melodika je hodně poznamenána hudbou těchto končin. Protože Josef a Marie přece nebyli Češi, že.

Svými vánočními písněmi jste vlastně vytvořila jakousi moderní, současnou tvář lidové koledy. Něco nového, přitom takříkajíc v řádu české hudební tradice. Připomíná mi to trochu tvorbu slováckého muzikanta z poloviny minulého století Fanoše Mikuleckého, u jehož písniček si už skoro nikdo neuvědomuje, že mají autora.

Po celá staletí to přece bylo tak, že si lidé zpívali písničky, které znali, další generace k tomu přidávaly to svoje a na autory se už dávno zapomnělo. Co já vím, třeba když tyhle moje písničky budou hodně úspěšné, na moje jméno se možná taky zapomene, budou se zpívat jako lidové koledy. To by bylo hezké, ne?

Když jsme se dostali na lidovou notu, která je vám ostatně blízká – jaký je váš vztah k folkloru?

Velmi, velmi vřelý. Už jsem říkala, že u nás doma se pořád zpívalo. Hodně to byly lidové písničky, taky městský folklor i Hašlerovy písně. A protože moji rodiče byli trampové, zpívali jsme i trampské písničky. Což je v podstatě taky folklor. Myslím, že folklor vůbec není mrtvý, Mám mezi folklorními muzikanty kamarády, nazpívala jsem s nimi na jejich desky pár písniček. A sama amatérsky hraju na dudy.

Na dudy? Ale to je hodně fyzicky náročné, ne?

Ne, vůbec. Mnohem míň než akordeon.

Akordeon je stále váš hlavní nástroj?

Je, ale na této desce zní jen malinko, tu jsem pojala jinak.

Nástrojové obsazení a aranže, které jste pro tuhle desku zvolila, jí opravdu sluší. Budete s tímto časově určeným repertoárem vystupovat i mimo Vánoce?

Říkali jsme, že tu zdaleka nejsou jen vánoční témata. Některé písně jsme hráli už i předtím, třeba hned první písničku, Studnu v poušti. Ta není jen vánoční, je vlastně o lásce a o důvěře. Hrajeme taky Madonu a Botticelliho. Vůbec si myslím, že na desce jsou písničky, které se mohou hrát celý rok. Třeba ukolébavka.

Slovo k ukolébavkám: vy jich máte v repertoáru několik, možná by stálo za to jednou vydat monotematické cédéčko jen s ukolébavkami. A inspirovat maminky, aby dětem víc zpívaly.

To je dobrý nápad.

Z vaší desky se dá vycítit, že byla pro vás i jakousi autoterapií, odreagováním z řady trablů, které vás v poslední době potkaly. Vypadá to, že jste psala, abyste přišla na jiné myšlenky. Je to tak?

Určitě. Chtěla jsem si udělat radost, napsat něco hezkého, v čem bych se dobře cítila, a co by mě obklopovalo pozitivní energií. Chtěla jsem si vytvořit svět, kam se můžu utéct, když se mi zrovna nebude chtít prožívat realitu, která není vždycky radostná.

Co říkají písničkám vaše děti?

Líbí se jim, navíc většinu písniček už znají od prvního tónu, protože většinou jsou toho, když píšu. Sedí pod piánem, lítají kolem mě. Jsou to moji první kritici.

Před časem jste vydala album Marathón a povídky, které písně provázejí. Jak nalézáte témata – třeba právě toto protiválečné?

O Marathonu jsem uvažovala už asi deset let, jen jsem nevěděla, jak to téma uchopit. Pak jsem na to jednoho dne přišla a napsala to ve velmi krátké době, povídky i písničky asi za půl roku. Ale musím říct, že emocionálně to bylo strašně náročné, protože jsem se zabývala opravdu smutnými věcmi. I tam jsem se hodně inspirovala českou lidovou písničkou.

Shrnula jste tu válečné konflikty světa.

Shrnutí snad ne, spíš to byl takový můj výběr, vždyť válečných konfliktů byly desetitisíce, statisíce. Já vybrala ty, které mě v té chvíli oslovily. Zajímavých milníků v historii je spousta. Třeba se traduje historka, že za první světové války jeden anglický voják ušetřil Hitlera, který tam bojoval, potkal ho někde, jak se motá po bojišti. Hitler mu řekl, nestřílej. A ten anglický voják ho nezastřelil, nechal ho jít… Zajímavých příběhů, které by se daly zpracovat, napsat o tom povídku nebo píseň, je hodně.

Vám nejde o velké válečné vřavy či dějinná dramata, ale o komorní příběh.

Ano, beru to z hlediska lidských příběhů – jde o lidi, kteří žijí své životy. A všechny jsou výjimečné, protože žádný jiný člověk ten jedinečný život žít nebude. Psala jsem o tom, jaký dopad mají dějiny na člověka.

Sbíráte inspiraci z četby a také z cest. Jste pořád vášnivá cestovatelka?

Spíš jsem byla, od té doby, co mám děti, už cestuju málo. Ale hodně čtu, to je pravda.

Umíte asi hodně jazyků.

Neřekla bych, že umím, ale domluvím se – rusky, polsky, italsky, francouzsky, anglicky a pár slov turecky. Když člověk mluví italsky a francouzsky, už si může přečíst nějaký text i ve španělštině a ví, o čem je. Když mluvím polsky a rusky, můžu klidně i v ukrajinštině… A tak dále.

Vaše písničky jsou plné věrohodných emocí, nikdo je nemůže podezírat, že jsou vypočítané na efekt. Píšete, když jste uprostřed citového zážitku, nebo až potom?

Jak kdy. Ale hlavně jsem eruptivní až sopečný pracant, tím své okolí až irituji, že pořád píšu. Ať vidím, co vidím, stále se mi to ukládá do hlavy. Propojují se ve mně intimní detaily, třeba vzdálené od sebe i několik let, a pak z toho vznikne písnička.

Máte na své nové desce píseň, která je vám nejbližší?

Asi Madona a Botticelli.

V poslední písni máte varovnou, ale poeticky vyjádřeno myšlenku, která stojí za zapamatování: „Abys nezapomněl, jak tvrdá je zem.“ Dala jste ji do finále schválně?

Ani nevím, při řazení písní se řídím citem. A přišlo mi, že právě tohle má být poslední.