ŠIMON BILINA: „Raději pomalu a pravdivě než rychle a prázdně“

Herec a muzikant Šimon Bilina vyrůstal v Sedlčanech v lékařské rodině, kde se sice mluvilo o medicíně, ale doma stejně často zněla muzika. „Táta má dodnes kapelu,“ říká s úsměvem, a právě s ní hrával už od třinácti na basu, než ho jeho zájem o herectví zavál na brněnskou JAMU. Hudba byla jeho přirozeným jazykem dávno předtím, než poprvé vstoupil na jeviště nebo před kameru. Do povědomí diváků se zapsal jako „Haďák“ v populárním televizním seriálu ZOO Nové začátky, který mu – jak s oblibou říká – „otevřel spoustu dveří“. Paralelně vstoupil i do zajímavého divadelního projektu, když ho Jan Svěrák obsadil do muzikálu s písněmi Tomáše Kluse Branický zázrak.

A právě ve chvíli, kdy jsme se potkali k tomuto rozhovoru, stojí Šimon na prahu další velké kapitoly: vydává u Supraphonu své debutové Severní album a vyráží na sólovou hudební dráhu. Natáčí videoklipy a chystá koncerty.

Když Šimon mluví o muzice, rozzáří se mu oči. Když mluví o svém Severním albu, jeho myšlenky míří k příběhům, které jeho tvorbu utvářejí. Je již vybaven zkušeností, že kompromis se v umění nevyplácí – a říká: „Raději pomalu a pravdivě než rychle a prázdně.“

Šimone, vezmeme to postupně. Vyrůstal jste v rodině lékařů. Kdy se ve vás poprvé ozvalo, že se vydáte směrem ke studiu herectví na JAMU?

Máma mě přirozeně směrovala k oborům, které by mě dobře uživily. Jenže mě už jako kluka přitahovalo spíš umění. Miluju příběhy – ať už v knihách, filmech, na divadle nebo v písničkách – fascinuje mě, jak dokážou lidi zaujmout a tím i sblížit. Na střední jsme s Klubem mladých diváků jezdili do pražských divadel. Nebyla to sice ta nejproslulejší představení, ale i tak ve mně zůstávaly záblesky radosti z toho okamžitého, živého zážitku. Líbilo se mi, jak dokáže divadlo člověka vytrhnout z každodennosti – jako bych na chvíli žil dvojí život a mohl se na svět podívat z úplně jiné perspektivy.

Co vás přivedlo k rozhodnutí „jdu do toho“?

Byla to cesta přes gympl a první odvážné psaní. Paní profesorka Lichtenbergová nás přihlásila do celostátní soutěže „Jsem lepší než Švejk“. Zadání: napište to sami! První pokus byl upřímně strašný. (směje se) O rok později jsem se obklopil partou kamarádů, vzali to důvtipněji, přizvali o pár let staršího spolužáka s vyvinutým smyslem pro humor – a vyhráli! A další rok znovu! Pochopil jsem, že v tomhle kouzelně kreativním světě už chci zůstat napořád.

V jednom silném momentu jste z JAMU odešel spolu s kamarádem Radkem Melšou. Proč?

Radek na konci druhého ročníku dostal nabídku ztvárnit titulní roli v Romeovi a Julii v Národním divadle moravskoslezském. Naše ročníková pedagožka Oxana Smilková mu to však odmítla dovolit, a navíc mezi námi, jeho spolužáky, začala šířit strach, pokud bychom se ho rozhodli podpořit. Dokonce nás usadila do kruhu kolem Radka a vyzvala, abychom dali najevo nesouhlas s jeho rozhodnutím nabídku přijmout.

Když Radek vstal a odešel z učebny, nedokázal jsem zůstat sedět. Přidal jsem se k němu — jinak bych si později nedokázal sám sobě podívat do očí. Cítil jsem, že se tu zachází s manipulací a strachem, a to je něco, co nedokážu tolerovat. Neměl jsem tehdy nic jistého, ale věřil jsem, že to zvládnu. A hlavně: že etika a přátelství nejsou jen prázdné pojmy na plakátu, ale způsob, jak žít v souladu s vlastním svědomím.

Co následovalo?

Zpíval jsem po klubech, skládal písničky a hodně jezdil do Prahy na castingy. Taky mi pomohla jedna zahraniční reklama – zase bylo z čeho platit pronájem a jíst. A hlavně jsem získal trpělivost. Poznal jsem, že klíčové je milovat to, co právě děláte, a vydržet!

A návrat na JAMU přišel skoro filmově…

Ve Student Agency jsem náhodou potkal pana profesora z JAMU, kterému jsem odvyprávěl, co se nám s Radkem přihodilo a on nám pomohl se ke studiu vrátit. V podstatě jsme školu oficiálně na rok přerušili. Bylo to velmi poučné meziobdobí, ve kterém jsem měl čas si ujasnit, že chci herectví i muziku opravdu dělat.

Velkou popularitu vám přinesl seriál ZOO. Co vám čtyři a půl roku natáčení dalo — a vzalo?

Byla to úplně jiná realita. Na jednu stranu úleva — že jsem „objevený“ (směje se), mám z čeho žít a můžu investovat do hudby. Na druhou stranu extrémně náročný rytmus: vstávání ve čtyři, návraty večer, učení spousty textů. Všechny vydělané peníze jsem ale vložil do hudby. Ta je pro mě prostorem bez kompromisů. Neznamená to, že bych opustil herectví — jen to, že moje hudební dráha se teď rozjela naplno. A to je pro mě obrovsky důležité.

Co vás přivedlo k úplně prvním autorským písním?

Nemluví se mi o tom snadno, ale na začátku byl rozpad dlouhého vztahu. Nezmizel – jen se proměnil. Zůstala v něm bolest i chuť žít dál. V tu chvíli mi došlo, že už se ve své vlastní tvorbě nechci schovávat za osobní nejistoty, a rozhodl jsem se za své písně postavit a pustit je do světa.

Psaní mi otevřelo prostor, kam jsem mohl bezpečně vložit svoje pochybnosti, touhy, lásky, naděje i zklamání. Byla to pro mě forma upřímného vydechnutí. Ulevilo se mi, když jsem všechno, co jsem cítil, mohl přetavit do písniček a spolu s Lukášem Chromkem jim dát tvar, který má smysl nejen pro mě, ale snad i pro někoho dalšího.

Na Severním albu s vámi spolupracovali renomovaní tvůrci: již zmíněný Lukáš Chromek, ale také Jan Uvira i Jan Vávra. Jak jste se našli?

Lukáše Chromka jsem poprvé potkal před devíti lety, bylo mi jednadvacet. Seznámili jsme se přes Toma Artwaye a Davida Stypku – říkal, že se mu líbí barva mého hlasu. Tehdy se mě snažil nasměrovat do ryze popové polohy, ale necítil jsem se v ní, takže jsme nakonec nic nevydali.

Po letech jsme se potkali znovu a dnes je pro mě Lukáš naprosto klíčový – přísný, důsledný, férový. Spolu s Janem Uvirou dokázali z mých písničkových črt poskládat skutečné, plnohodnotné skladby. Spolupráce s nimi je pro mě krásně inspirující.

A Jenda Vávra mi pomohl doladit texty – zkušeně a citlivě vytříbil tok mých slov.

A David Stypka?

Svatý dotek. Poprvé jsme se potkali v backstage na jednom z koncertů Toma Artwaye, kde jsem si s ním zazpíval duet od Boba Dylana Girl from the north country. David seděl v šatně nahoře na skříni, s kytarou v ruce, a jen ke mně dolů poznamenal: „Dobré to bylo.“

Pak následovalo několik vzácných setkání – dlouhé rozhovory, sdílení textů, a já mu překládal Kryšnamúrtiho. Krátce před jeho odchodem jsme se setkali znovu. Opět to byly dvě hodiny povídání, které v člověku zůstanou… Některé věci se slovy vyjádřit nedají. Spíš v nás zůstane světlo, které taková setkání provází.

Šimone, často zmiňujete „indiánskou kosmologii“. Jak souvisí se Severním albem?

Nejde o exotiku, ale o kompas. Většina tradic pracuje s horizontální osou světových stran; já si ji obrátil do vertikály a „sever“ poslal vzhůru ke slunci. Ne proto, že to říká nějaký indiánský kmen, ale protože to ve mně zaklaplo: sever = růst, světlo, odpovědnost. Severní album je pro mě o radikálním přijetí zodpovědnosti za svůj život a reakce na něj. Hlavní téma: Nemůžeme řídit svět – ale můžeme řídit, jak jednáme.

A co podle vás dělá dobrou písničku?

Láskyplnost a pravdivost. Když tam nejsou, ať raději takový song nevzniká. Formálně mě baví postžánrovost – trochu popu, špetka folku, jindy rock a gospel, někdy experiment s drobky jazzu. V jádru je to ale vždycky jednoduché: „děkuju různorodosti a možnostem hudby, že jsou“.

Jsem umělec

Chci poslouchat

Chci hudbu

Co je nového

O nás

Partneři

Sledujte nás

Orchestr Národního divadla v Praze, Zdeněk Chalabala

Smetana: Hubička. Opera o 2 dějstvích

Stěžejní interpreti

Hudební tělesa