VERONIKA A PETER JARŮŠKOVI S BORISEM GILTBURGEM

Jedním z hudebních snů Veroniky a Petera Jarůškových, stěžejních členů Pavel Haas Quartet, a proslulého klavíristy Borise Giltburga bylo nahrát kompletní klavírní tria Antonína Dvořáka. Poprvé je všechny provedli na Dvořákově Praze v roce 2021, nyní Supraphon vydává jejich studiovou nahrávku na CD i v digitálních formátech.

Proč jste se obrátili ke Dvořákovým triím a jejich nahrávání?

Veronika Jarůšková: Byl to společný sen všech nás tří, který se zrodil v roce 2021 na Dvořákově Praze, kde byl Boris kurátorem komorní řady. Tehdy se s ředitelem Janem Simonem dohodli, že v rámci festivalu budou uvedena kompletní Dvořákova klavírní tria, a Boris se obrátil na nás. To byl ten první moment, kdy jsme se společně zamilovali do Dvořákových trií.

Boris Giltburg: Z naší nahrávky dýchá vřelost a radost. Veronika s Peterem jsou mí nejbližší hudební přátelé. Kombinace hudebního a blízkého osobního přátelství je něco výjimečného, co nám dovoluje hrát spolu komorní hudbu velmi osobním způsobem – nejen tím, jak reagujeme jeden na druhého a jaký spolu vedeme dialog, ale tvoříme jeden organismus založený na důvěře, přátelství a lásce k hudbě.

Peter Jarůšek: To potvrzuji. Takováhle hudební partnerství se nenajde každý den.

Nahrávka vznikala v prosinci a v květnu ve velšském městečku Wyastone Leys. Jaké výhody to přinášelo?

Veronika Jarůšková: Boris nám toto místo doporučil, protože měl s tamějším studiem zkušenosti. Spolupracovali jsme i s jeho natáčecím týmem – hudebním režisérem Andrewem Keenerem i mistrem zvuku Oscarem Torresem. Boris Andrewa a jeho tým požádal, jestli bychom společně mohli do Walesu přijet a natáčet tam, a oni okamžitě souhlasili. Pro nás to byla nová zkušenost, protože jsme dosud tímto způsobem – dvakrát tři celé dny – nenahrávali.

Peter Jarůšek: Mohli jsme si to dovolit díky Supraphonu, který souhlasil s tím, že Andrew Keener bude na naši nahrávku dohlížet a celá produkce se uskuteční mimo Českou republiku.

Údolí řeky Wye je velmi inspirativní krajina. Je příjemné vzdálit se ruchu města, když nahráváte Dvořákovu hudbu?

Peter Jarůšek: Zejména pro Dvořáka to je velmi silný element. U něj příroda velmi povzbuzuje imaginaci.

Veronika Jarůšková: Když už jsme byli na místě, uvědomili jsme si, jak je to místo příhodné pro soustředění na hudbu. Myslím to v psychologickém slova smyslu – byli jsme izolováni od okolního světa, obklopeni nádhernou přírodou, odstřiženi od každodenních starostí. Od rána do večera jsme mluvili jen o muzice a hodně jsme si to užívali. Každý věděl, co ten druhý udělal, jak to zahrál, všichni jsme byli tak vnímaví, citliví na každou notu.

Peter Jarůšek: Andrew Keener se snažil pochopit, co se snažíme sdělit naší hrou, stále se ujišťoval, že to, co právě hrajeme, je skutečný význam té hudby, který chceme vyjádřit. Myslím si, že s tím se muzikanti setkávají jen zřídka.

Jak dlouho jste natáčeli?

Veronika Jarůšková: Tři dny v zimě a tři dny na jaře.

Peter Jarůšek: To byla úplně jiná zkušenost, než když natáčíme doma v Praze. Tady máme čtyřhodinovou frekvenci za den. A najednou jsme měli možnost trávit ve studiu celý den a soustředit se jen na hudbu. Bylo to velmi intenzivní…

Jak se vám s Andrewem Keenerem spolupracovalo?

Boris Giltburg: Andrew Keener je neuvěřitelný. Hudba je jeho vášní, prostupuje celým jeho životem.

Veronika Jarůšková: A to jsme nemluvili o podpoře, kterou Andrew Keener dává muzikantům. Je ohromný psycholog.

Peter Jarůšek: Přesně ví, kdy si potřebujeme odpočinout, kdy potřebujeme přestávku nebo jak okořenit svoje slova, aby nás povzbudil.

Hrajete dnes Dvořáka jinak než před lety?

Peter Jarůšek: Samozřejmě. Měníme se, vyzráváme, získali jsme nové zkušenosti… Kdyby se naše interpretace jednoho autora neměnila, bylo by to divné.

Boris Giltburg: Když si poslechnu svoje nahrávky z doby před deseti lety, zdá se mi, jako by to hrál jiný člověk.

Veronika Jarůšková: Hudební prožitek se léty mění. Jinak vnímáte tempo, důležitá je pro vás hlavně energie, kterou interpretace vyzařuje. A s každou další zkušeností docházíte k poznávání, co je mezi nebem a zemí. Přichází to s věkem.

Peter Jarůšek: Když jsem byl mladší a poslouchal jsem naše nahrávky, cítil jsem, že tam něco chybí. Nedokázal jsem to pojmenovat, ale nyní to už vím, a také víme, jak dosáhnout toho, aby nás uspokojovaly. Na druhé straně stále obdivuji starší věci – to, co se v těch nahrávkách odehrává. Dnes jsme třeba lyričtější, snažíme se naši hru doplňovat o nové nálady, barvy, nový charakter, ale stále si zachováváme to, co bylo ve starších nahrávkách dobré – ten drajv, tah, energii.

Borisi, jste nejen vynikající sólista, ale i velmi citlivý komorní hráč. Proč komorní hudbu potřebujete?

Boris Giltburg: Protože je to úplně jiná zkušenost, kterou vám neposkytne ani recitál, ani sólová hra s orchestrem. Pro mě recitály, klavírní koncerty a komorní hra tvoří vrcholy trojúhelníku a každý z nich má něco, co ten další nemá. A zejména komorní hra s tak blízkými přáteli, jako jsou Veronika a Petr, hudebně stejně cítícími, vám dává příležitost prožít něco, co vás přesahuje, čemu se můžete odevzdat, a ve výsledku máte pocit, že jste dříve nic takového nezažili. S orchestrem někdy cítíte, že jste vy a oni. Jste sólista, musíte vést, přesvědčit orchestr, aby byl na vaší straně… V komorní hře nic takového není. Dovoluje vám prožívat intimitu, dokonce na hranici introspekce, chcete tenhle prožitek sdílet se svými kolegy. Dává to skutečný smysl – vytvářet něco společně. A navíc mezi námi existuje velká důvěra – nebojíte se ukázat svou zranitelnost, to, že si něčím nejste jistí.

MULTILINK: https://supraphon.lnk.to/GiltburgJaruskovaJarusekDvorakID