Igor Orozovič: Rozhovor o symfonických výzvách

9. 5. 2025Novinka

Spolupráce mezi hercem a hudebníkem Igorem Orozovičem a Moravskou filharmonií Olomouc přinesla neobyčejný zážitek pro umělce i pro publikum, které se 9. května 2025 rozšíří o diváky ČT art, kde koncert Symfonický let holubího muže bude odvysílán v televizní premiéře. V rozhovoru Igor Orozovič odhaluje detaily příprav, nástrahy symfonických aranží jeho písní a také radost, jakou mu tento nevšední koncert nabídl. Díky našemu rozhovoru můžete nahlédnout do backstage tohoto ambiciózního projektu.

Jaké byly vaše dojmy ze spolupráce s Moravskou filharmonií Olomouc?

Byl to neuvěřitelný zážitek – směs adrenalinu, radosti a úžasných emocí. Téměř jsem nemohl uvěřit, že se to děje. Myslel jsem, že mám určité zkušenosti díky předchozímu projektu s Jihočeskou filharmonií, kde jsem zpíval v koncertní verzi Balady pro banditu, ale tahle zkušenost je zcela jiná.

Jak jste přistoupil k symfonickým úpravám svých písní?

Tvůrce aranžmá Jan Lstibůrek nám to moc neulehčil – jeho aranže jsou pestré, složité a místy až zákeřné. Ocenil jsem jeho práci během příprav, ale během zkoušek jsem se často ptal sám sebe, co jsem si to na sebe naložil. Hudba na koncertním pódiu je navíc odlišná od perfektních počítačových demoverzí, které slouží k prvotní představě, jak bude píseň ve výsledku znít. Ale když potom jako interpret stojíte na scéně s orchestrem v zádech, slyšíte některé nástroje se zpožděním, jiné z různých stran a některé třeba vůbec – to jsem si musel osahat a přiznávám, bylo to kvůli omezenému času na samotnou finální přípravu docela dost na hraně.

Kdo přizval Jana Lstibůrka k přepisu písní?

Spolupráce s Honzou je po umělecké i lidské stránce fantastická. Honza je skladatel, člen kapely Tomáše Kluse a v současnosti jeden z nejuznávanějších aranžérů symfonických orchestrů. Stojí za úspěšnými projekty Janáčkovy filharmonie Ostrava, Filharmonie Hradec Králové, Police Symphony Orchestra i Moravské filharmonie Olomouc, která ho přizvala k našemu projektu. A musím zdůraznit, že jsem se ještě nesetkal s někým, kdo by měl se mnou takovou trpělivost. Kdo mě zná, tak ví, že dokážu být hodně otravný a hodně veliký puntičkář. Ale vždycky mi jde o kvalitní výsledek. Myslím, že to Honza chápal, a šli jsme tu cestu společně. Snad i já jsem zapracoval na tom, aby moje připomínky byly konstruktivní a abych dokázal potlačit své ego a důvěřoval někomu, že „mé písně“ správně pochopí a uchopí.

Jak se vlastně vybíraly písně, a proč jste se rozhodl zařadit i úplně nové skladby?

Tak vybírali jsme hlavně podle toho, kterým songům by orchestrální podoba slušela. Ale popravdě takové, které pro tenhle účel vyloženě nebyly vhodné, jsme našli všeho všudy tři. Takže nakonec jsme tam narvali dost velikou část repertoáru. Když už, tak už! 😊 Diváci v televizi bohužel neuslyší úplně všechny písně, které zazněly na živém koncertu. Ten měl skoro dvě hodiny. Některé skladby, jako je Lev nebo Kostel, hrajeme už déle, ale nebyly zatím nahrané. A Toyen je nový šanson, který se okamžitě chytil u muzikantů z kapely i u publika, a mám z něj obrovskou radost. U těchto písní to tedy bude opačně, než je běžné, lidé je budou znát z orchestrální nahrávky a příští rok je snad najdou na novém albu v kapelním kabátku.

Jak v praxi probíhala samotná příprava?

Ve skutečnosti to bylo tak, že jsme na tom pracovali půl roku a z toho poslední dva měsíce opravdu hodně intenzivně. Byly to hodiny a hodiny na Skypu, a protože Honza byl zavřený ve své skladatelské maringotce a byl do práce úplně ponořený, potřeboval okamžité připomínky. Často to vypadalo tak, že jsem poslouchal a připomínkoval demáče i mezi výstupy v divadle, v zákulisí, třeba ještě v kostýmu Krále ze Zlatého kolovratu. Když jsme se blížili do finále, trávil jsem společnou komunikací každou volnou chvíli, záchod nebo koupelnu nevyjímaje.

Došlo i na tvůrčí spory?

Honza mi nikdy ani intonací ani pohledem nenaznačil, že bych ho otravoval, a říkal: „Jsou to tvoje písně a chci, abys byl spokojený.“ To mě neskutečně uklidňovalo – ten respekt a žádný souboj ega. Zároveň mi dokázal vysvětlit, že třeba něco nebude fungovat a musí to udělat jinak. Myslím, že jsme se během práce na sebe úplně napojili. Často se stalo, že mi poslal pátou verzi nějakého fragmentu skladby, a mně bylo trapné říct, že to ještě není ono, nakonec jsem to samozřejmě řekl a Honza reagoval: „Že jo? Já si to taky říkal, předěláme to.“

Jak konkrétně jsou vaše písně upraveny?

Hodně písní zaznělo tak, jak jsem si to vlastně v hlavě vždycky představoval. Skládám na klavíru, a to je hlavně harmonický a melodický nástroj. K tomu miluji klasické nástroje a sílu orchestru a živé hudby. A romantiku i patos. Takže často, když někomu přehrávám svoje skladby na klavír, zakřičím v nějakém momentu: „No a tady by to chtělo trumpety, tympány, housličky… prostě symfoňák.“ Hodně mých songů nese rozevláté melodie, což je pro symfonické vyznění lahůdka. V těch případech jsem si to vyloženě chtěl užít a šli jsme s Honzou vědomě až na samotnou hranici kýče. Ale naštěstí Honza Lstibůrek je profík a má vkus, takže se vždy postaral, aby šlo o inteligentní aranže, které se pořád někam vyvíjí a v každém taktu překvapují, a to mě baví.

Co bylo nejnáročnější?

Moje písničky jsou samy o sobě hodně členité, s měnícími se tempy a dynamikou. Honza Lstibůrek se svým aranžmá tyto aspekty ještě víc zdůraznil. Naštěstí nás všechny v jistotě vedl skvělý dirigent Stanislav Vavřínek, jeho klid a nadhled byly neocenitelné. Díky němu jsme to zvládli a výsledkem je zážitek snů.

Do duetů jste tentokrát přizval herečku Annu Fialovou, proč zrovna jí?

Tenhle projekt si o ni prostě říkal! Anička je podle mě jedna z nejtalentovanějších hereček své generace a věděl jsem, že si při zpěvu poradí se všemi polohami, které moje songy vyžadují. Navíc se dobře známe a já chtěl být tak nějak v přátelském komfortu a užít si to. A bylo to tak. Anička Fialová byla klenotem večera a doufám, že si to někdy zopákneme.

Koncert zaznamenala Česká televize a bude odvysílán na ČT art. Co pro vás znamená možnost oslovit širší publikum prostřednictvím televizní premiéry a vydáním alba?

Baví mě ukazovat, že písně mohou mít různé podoby. Což je i případ symfonického zpracování. Hrajeme si s tím i při aranžích na koncertech s kapelou, kdy na těch vánočních jsme měli třeba i velký pěvecký sbor nebo cimbál. A záznamy jsou samozřejmě zásadní. Každá možnost, která dostane píseň k publiku, je vzácná a důležitá. Největší radost totiž je, když písnička žije, když si ji třeba někdo rád pouští i zpívá a když pak lidé chodí na živé koncerty, protože to je největší zážitek pro nás hudebníky i pro posluchače.

Igor Orozovič, Moravská filharmonie Olomouc

Symfonický let holubího muže (live)
Koupit album