S Václavem Jílkem nejen o Shakespearovi

Václave, kdy jste se rozhodl stát se hercem?

Rodiče mne vedli k tomu, že je dobré, abych měl po vyučování i nějaké zájmové kroužky. Byl jsem hubeňour, chodil jsem na gymnastiku, ale také na zpěv a učil jsem se na housle. Nic z toho mě však nikdy moc dlouho nebavilo. Přišel jsem do věku, kdy mi kotouly a šplhání radost už nepřinášely. Až jednou máma v rádiu slyšela, že Dismanův rozhlasový dětský soubor pořádá konkurz a rozšiřuje své řady o nové členy. V té době mi bylo asi jedenáct, přišlo mi to zajímavé, tak jsem se naučil báseň Karla Jaromíra Erbena a šel to zkusit.

V té době byla uměleckou vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru Zdena Fleglová, která spolu se svým manželem Václavem posunuli laťku o velký kus nahoru. Asi jste účinkoval v jejich nejrůznějších divadelních představeních, jež v té době s úspěchem organizovali?

Zdena s Václavem mi dali základy mého pozdějšího směřování, a hlavně z té doby mám hodně kamarádů, se kterými jsem v kontaktu dodnes. Těch dětských představení a různých vystoupení byla opravdu velká spousta. Vzpomínám si například na Les Misérables aneb hra na Bídníky nebo na představení Loupežníci podle témat Karla Čapka. Určitým vrcholem byl Brundibár. Dětská opera Hanse Krásy na libreto Adolfa Hoffmeistera, kterou původně nastudovaly děti v Terezínském ghettu. S velkým úspěchem jsme Brundibára hráli nejen v Čechách, ale třeba i v Belgii a v Holandsku. Tam jsem se naučil zpívat v doprovodu orchestru. Zdena Fléglová si také všimla, že jsem pohybově nadaný a dala impuls, abych se i v této oblasti začal více rozvíjet. Dismanův soubor byl pro mne naprosto zásadní.

S takovými zkušenostmi by asi bylo přirozené si zvolit konzervatoř?

Zdena sice řadu mých kamarádů připravovala na konzervatoř, ale mne to nelákalo. Vybral jsem si Gymnázium Na Vítězné pláni v Nuslích a potom jsem se tam trochu trápil… Přesto jsem odmaturoval a nikdy jsem nelitoval, že jsem neabsolvoval konzervatoř. Naopak, právě na gymplu jsem se utvrdil v myšlence, že po maturitě chci zkusit jedině DAMU. Že proto udělám všechno, co jen bude možné. Že není jiná možnost! Poslal jsem přihlášky na všechny katedry – jak na činohru, alternu, tak i do Brna na JAMU. Protože si myslím, že mám organizační schopnosti, neváhal jsem se přihlásit i na FAMU, kde jsem chtěl zkusit produkci.

Zkoušky na DAMU bývají náročné.

Samozřejmě, že člověk nejdřív narazí na nervozitu lidí, kteří se tam chtějí, stejně jako vy, dostat. Další náraz přijde, když předstoupíte před komisi, kde sedí známé tváře herců, ze kterých máte respekt a musíte ze sebe v okamžiku vydolovat to nejlepší. A když člověk tohle všechno úspěšně absolvuje a v říjnu už jako přijatý přijde do prváku na DAMU, tak rychle zjistí, že je zase na nule. Že všechno je jinak!

Říkal jsem si, jak moc bylo důležité, že mne přijali hned napoprvé, nejsem si totiž vůbec jistý, zda bych byl mezi těmi, co na přijímačky jdou opakovaně, třeba i dvakrát, třikrát. To bych nedal.

Kdo byl mezi spolužáky?

Jsem hodně citlivý na lidi kolem sebe, vždycky jsem si přál být součástí party, které mohu důvěřovat. Na DAMU jste v ročníku s poměrně malým kolektivem asi deseti lidí. Od rána do večera v intenzivním napojení. Studoval jsem s Hankou Vagnerovou, Evičkou Leimbergerovou, Irenou Máchovou, Renatou Visnerovou – Prokopovou, Jankou Kovalčíkovou a z kluků to byl Honza Maléř, Vašek Liška, Honza Meduna a Vojta Hájek. Osudu jsem za ně vděčný! Pamatuji si, jak strašně jsem řešil, jestli budeme homogenní. Jestli nám to společně půjde v DISKu? Nakonec všechno krásně rozkvetlo, jako v málokterém ročníku kolem nás. 

Věci do sebe začaly zapadat.

Přesně, jako mozaika… V prváku byl důraz na pohyb a na akrobacii a tam vidím smysl v setkání s Martinem Packem a Janou Hanušovou, se kterými jsem později spolupracoval v souboru Veselé skoky. Pro náš ročník byl také důležitý Zdeněk Bartoš, který studoval režii. Ovšem až do třeťáku jsem se dost trápil a vůbec bych se nedivil, kdyby pedagogové byli zklamaní, že mne přijali. Často jsem i pochyboval, zda mě pustí do dalšího ročníku. Zlomilo se to až ve třeťáku.

Už ve třeťáku jste měl možnost natáčet televizní seriál Dobrá čtvrť. To nebývá studentům DAMU až tak tolerované.

Paní profesorka Jarka Šiktancová byla skvělá. Dokázala totiž posoudit, jak moc je nezbytné, abyste byl při všech zkouškách školní inscenace. A v té první, kterou jsme v DISKu dělali, v Tramvaji do stanice Touha v režii Thomase Zielinského jsem byl obsazen do malé role. Tím pádem mě mohla uvolnit na televizní natáčení. Zpětně jí moc děkuji, že mi umožnila vyzkoušet si spolupráci s tak mimořádným režisérem, jakým je Karel Smyczek.

Jaké vám přišly po absolvování DAMU nabídky angažmá?

Vím, že se na moje absolventské představení přijeli podívat z Klicperova divadla z Hradce Králové, také to vypadalo, že bych mohl jít za režisérem Petrem Svojtkou na Kladno, ale ani to nakonec nedopadlo. Přišlo pozvání od Zdeňka Bartoše do Západočeského divadla v Chebu, kde se stal režisérem a později i uměleckým šéfem. To se mi však zdálo daleko a s díky jsem odmítl.

Moje první práce po DAMU byla premiéra hry Viliama Klimáčka Rozkvetly sekery v režii Petra Michálka, kterou chystal pro Městské divadlo v Děčíně.

Po stálém angažmá jste netoužil?

Ještě v září bylo všechno v mlhách, netušil jsem, že v říjnu přijde nabídka na angažmá od uměleckého šéfa Štěpána Chaloupky z Divadla F. X. Šaldy v Liberci. V tu dobu jsem v Praze měl Veselé skoky a také jsem si vytipovával divadla, kam bych mohl napsat o angažmá.

Liberec se stal vaší „základnou“ na docela dlouhou dobu.

Ano, od října 2005 jsem tam začal s Cyranem z Bergeracu. Bylo to intenzivní období, kdy jsem zároveň zkoušel s Veselými skoky v Praze. Měl jsem oporu v uměleckém šéfovi Štěpánu Chaloupkovi, ale po jeho odchodu se mé role začaly zmenšovat a postupně jsem ztrácel herecké sebevědomí. V roce 2009 jsem se rozhodl odejít.

Je něco z liberecké éry, na co přeci jen rád vzpomínáte?

Účinkoval jsem v krásných inscenacích jako Naši furianti a muzikál Donaha!. Měl jsem ale i možnost vystupovat v Praze v Divadle Na Jezerce.

A potom přišlo něco, co vás hodně zviditelnilo.

Myslíte určitě seriál Ach, ty vraždy! s Jiřinou Bohdalovou. Byla to skvělá zkušenost, protože paní Jiřinka je přísná profesionálka a hodně mi pomohla překonat nervozitu. Díky tomu jsem se dostal k dalším televizním projektům a začal si budovat nové příležitosti.

A ozvalo se jedno významné pražské divadlo. Vinohradské divadlo.

Nabídku jsem dostal nečekaně, což mě nesmírně potěšilo. Strávil jsem tam pět let, hrál po boku skvělých herců jako Viktor Preiss a Jaroslav Satoranský. Postupně jsem ale dostával méně výrazné role, a nakonec jsem se rozhodl odejít na volnou nohu.

Václave, co se vám vybaví, když se řekne Jiří Menzel?

Jeho laskavost, kultivovanost a přirozená autorita. Nikdy jsem ho neslyšel zvýšit hlas – naopak si získával respekt tichostí. Vzpomínám na rok 2012, kdy jsem měl tu čest s ním spolupracovat na filmu Donšajni a na inscenaci Mnoho povyku pro nic.

Jak vznikalo Mnoho povyku pro nic pod Menzelovou taktovkou?

To, že mě obsadil do hlavní čtveřice, bylo velká pocta. Měl neotřelý pohled na obsazování, nebál se dát mi roli Benedikta, i když bych jinak nejspíš skončil jako hodný Claudio. Dokázal stmelit skvělý tým a měl jasnou režijní vizi - říkal nám: "Je to komedie, musí to mít lehkost! Než si divák něco uvědomí, už to musí být pryč!" Dbal na jasnou artikulaci a radost z hraní. To představení se udrželo na repertoáru Letních Shakespearovských slavností přes deset let! Všichni co jsme v něm hráli jsme to milovali.

V poslední době jste ve spojení s divadlem Studio DVA.

Jde o soukromou scénu, která staví na známých osobnostech, atraktivním repertoáru a moderním marketingu. Za jeho úspěchem stojí empatický Michal Hrubý, jeho citlivý přístup k lidem a schopnost vytvořit skvělé prostředí.

Začínal jsem tam v roce 2012 v Kutlochu v alternaci s Kryštofem Hádkem. Postupně jsem dostal příležitost v mnoha dalších inscenacích, například Hello Dolly, Poprask na Laguně či Líbánky na Jadranu, Šíleně smutná princezna, Bond/Medea, Saxana, Revizor, Oscar pro Emily a z novějších inscenací to jsou Jezinky bezinky a Jak je důležité míti Filipa.

Komorní představení Oscar pro Emily je vaše srdcovka, že?

Jde o nádhernou inscenaci, kterou napsal Folker Bohnet. Velmi si vážím, že mě do ní přizvali Michal Hrubý a režisér Petr Slavík. Hrát po boku Carmen Mayerové a Petra Kostky je nesmírně inspirující – jejich energie se přenáší i na mě a celé představení působí neuvěřitelně intimně. Diváci sdílí naše propojení, a to je obrovská radost!

Václave, kromě herectví se věnujete i dabingu a načítání audioknih. Jak se na tuto práci připravujete?

Už na škole mi radili, abych si hlas posadil níž. (směje se) Lidé mi často říkají, že mám příjemný hlas, což mě vždy potěší. Dabing i audioknihy jsou o tréninku, ale dělám to s radostí, zvláště pro Supraphon, kde spolupracuji s výbornou a milou režisérkou Naďou Dvorskou. Novinku Příběhy ze Shakespeara si určitě poslechněte. Je úžasné, jak Vladimír Hulpach vystihl to nejpodstatnější co Shakespeare ve svých hrách napsal.