Jan Bartoš: Hudba má duši, která zraje v čase

Pane Bartoši, jaký význam pro vás osobně má spojení Beethovenova „Císařského“ koncertu s dosud neznámým dílem Antonína Rejchy na jednom albu?

Pro mě osobně je to nesmírně důležitý počin, protože jsem obdivovatelem obou tvůrců. Navíc mě příběh jejich přátelství dojímá, a jsem proto rád, že se na tomto albu znovu symbolicky setkávají. Rejcha a Beethoven se narodili ve stejném roce, žili a pracovali ve stejném městě. Přátelili se již od teenagerských let, kdy spolu hráli ve dvou dvorních orchestrech a společně navštěvovali přednášky na univerzitě.

Jejich klavírní koncerty Es dur vznikly ve Vídni v téže dekádě. Zatímco Beethovenův Emperor patří k nejhranějším dílům světového repertoáru, Rejchův koncert nyní vychází poprvé ve své originální a úplné verzi – po dlouhých 222 letech od doby svého vzniku. Kromě komponování Rejcha svoji energii věnoval teoretickým dílům a pedagogické činnosti – mezi jeho studenty patřili Liszt, Franck, Berlioz či Gounod. Ovlivnil zásadním způsobem směřování evropské hudby 19. století. Na rozdíl od Beethovena měl ale averzi k jakékoliv propagaci svého díla a odmítal se zabývat organizací koncertů ze své tvorby. To je také jedním z hlavních důvodů, proč tolik jeho děl zůstalo neprovedených a nevydaných. Až ve druhé polovině 20. století se jeho hudbě začala věnovat pozornost a v současnosti se jeho hudba začíná objevovat čím dál častěji i na koncertních pódiích. Jsem rád, že tímto albem můžeme alespoň částečně přispět k renesanci jeho díla.

Rejchův koncert zaznívá v kompletní podobě vůbec poprvé. Jak jste přistupoval k interpretaci díla, které nemá žádnou interpretační tradici?

Rejchův klavírní koncert stylově zapadá do jeho vídeňské tvorby z přelomu století a nese se v duchu jeho symfonií a klavírních sonát. Jsem také v přímém kontaktu s editorem kritické edice Michelem Bulleyem, se kterým jsem řešil i detailní otázky ohledně interpretace.

Člověk může k interpretaci přistoupit svobodněji, když dílo nemá interpretační tradici, ale zároveň může cítit i větší odpovědnost. Obecně mám k tradici velkou úctu a respekt, zároveň však není dobré se jí nechat příliš ovlivňovat či svazovat. Vždy mě zajímá, jak které dílo promlouvá k současnosti, nejdůležitějším kritériem pro mě je, co hudba říká „tady a teď“. Každé umělecké dílo má totiž svoji vlastní „osobnost“, která se v čase vyvíjí. To se netýká pouze hudby, ale veškerého umění. Tento proces je do jisté míry nezávislý na autorovi, protože postupem času se odhalují další a další skryté vrstvy, které v době vzniku nemusely být zřejmé.

Beethovenovu hudbu máte hluboce zakořeněnou díky svým učitelům Ivanu Moravcovi a Alfredu Brendelovi. Jak se jejich odkaz promítá do vaší současné interpretace?

Oba bohužel již nejsou mezi námi a nesmírně mi chybí, protože jsme byli i přáteli. S oběma jsem Beethovenovu hudbu intenzivně studoval a dodnes si přesně pamatuji, co mi o ní říkali a jak ji vnímali. Naštěstí se stále mohu vracet k jejich poznámkám a nahrávkám. Beethovena oba považovali za mistra zápisu – většina věcí je velmi přesně zaznamenána v jeho notách a partiturách. Bylo pro mě ale zásadní vidět, jak tyto autorovy pokyny ožívaly skrze jejich velkou imaginaci, jak se v jejich interpretaci duch díla probouzel k životu. Každé forte či akcent měl charakter a vyjadřoval něco hlubšího.

Co pro vás znamená spolupráce s dirigentem Petrem Popelkou, který stojí za oběma nahrávkami?

Petr Popelka je výrazná dirigentská osobnost. Tím, že je v současnosti šéfdirigentem obou orchestrů – Vídeňských symfoniků i Symfonického orchestru Českého rozhlasu – má podle mě celé album jednotný charakter, přestože Rejchův koncert vznikl jako studiová nahrávka a Beethovenův jako záznam živého provedení. Petr Popelka je vzácně spontánní hudebník a energický dirigent. Spolupráce s ním byla skutečnou radostí a věřím, že jsme ji dokázali přenést i do našeho alba.