MEMOÁRY HANY ZAGOROVÉ – VYCHÁZÍ AUDIOKNIHA!

Spoluautorka knižních vzpomínek Zagorové publicistka Míša Zindelová uvedla: „Poprvé vyšla monografie Hanky v roce 1996, při jejím návratu na scénu, několik let po sňatku se Štefanem. Hance bylo padesát, biografie se křtila v Lucerně během tradičního vánočního koncertu. Později, prodloužená o skoro deset let života, v roce 2004 v nakladatelství Ikar. Když jsme s Hankou přišly podepsat spolu-autorskou smlouvu, sama nabídla místo názvu první knížky ...Než to zapomenu, u toho dalšího doplněného vydání s malou proměnou: ... Dřív než to zapomenu. Na přelomu listopadu a prosince 2023 jsem ve Studiu Khapka mohla jedno natáčení navštívit. Je opravdu zvláštní, slyšet z nahrávacího studia krásný hlas zajímavé blondýnky, herečky Vlasty Peterkové. Jak čte citlivě slova z kapitol knížky, které jsem pomáhala na svět.…“

Během přestávky nám s Vlastou Peterkovou zbyla chvilka na pár otázek:

Vlasto, jak jste se o odchodu Hany dozvěděla? Já u internetu vykřikla směrem k manželovi: Proboha, Hanka zemřela!

V. P.: Tehdy mi zavolala Hančina asistentka, Renatka. Zeptala jsem se jí – Hanka, která Hanka? Byl to pro mě naprostý šok. Do posledních dní mi vždycky odpovídala na moje SMS dotazy, jak jí je – třeba jen emotikony srdíček. Znamení lásky i toho, že na víc nemá sílu.

Rok po odchodu Hanky jste byla oslovena, zda byste nenačetla její knížku jako audioknihu.

V. P.: Jednou mi zavolal Vladan Drvota ze Supraphonu, a tuhle příležitost mi nabídl. Odpověděla jsem – strašně by mě mrzelo, kdybyste to nabídli někomu jinému. Jsem ráda, že takovou možnost dostávám. Vždyť já hodně z těch situací a hodně lidí z knížky důvěrně znám... Při čtení se mi všechno vybavuje, jako bych viděla obrazy. Vybaví se mi tváře, situace, u kterých jsem byla. Jako bychom „včera“ šly na kopec, kde bydleli její rodiče... Náročná práce, protože to dělám právě o ní, mé blízké přítelkyni.

Jak šlo nahrávání?

V.P.: Na nahrávání jsem se hodně připravovala... Je to Hančino nádherné vyznání lásky k životu. Obrovská porce lásky k rodičům, k přátelům, ke Štefanovi… k umění.

Patřila jste k Hančiným nejbližším.

V. P.: Ona nikdy své přátele neopouštěla. A přátelství nesla s sebou celý život. My dvě jsme se seznámily a JAMU, později, když vylétla nahoru a odešla do Prahy, jsme se „fyzicky“ oddálily. Já zůstala v Brně, ale kdykoliv se tady ocitla, přišla na představení, poslala kytku. A když jsem se přestěhovala do Prahy, začaly jsme se vídat víc. S výjimkou poslední doby jsme se v důvěrném triu (s Monikou Absolonovou) občas scházely v restauraci Matylda... Na ty okamžiky jsme se strašně těšily, navázaly jsme skutečně tam, kde jsme se loučily. Dokázaly jsme spolu být několik hodin, smály jsme se. Monika se často ptala: tak povídejte, co jste prožily v tom Brně! My dvě jsme jí odpovídaly smíchem.

A s námi byste se o nějaké vzpomínky podělila?

V. P. Byla jiná doba, my dvě jsme byly „mršky“, ale přitom strašně hodný holky. Sledy našich „story“ ze studentských let, o tom, jak jsme také chodívaly“ za školu“, a posedávaly v kavárně, kde jsme popíjely kofolu s rumem. Před pohybovou výchovou jsme se rychle cpaly jídlem, které jsme předtím nestihly. A náš profesor Maršík, se jednou před hodinou neudržel, a pronesl k Hance: Zagorko, dáma nežere, dáma uždibuje. Když Hanka onemocněla, zmizela na rok v sanatoriu. Kolikrát jsem si dělala starosti z její diagnózy, přisuzovala jsem tu nemoc našemu lehkovážnému životnímu stylu. Byla křehčí než já, už brzy hodně cestovala, a ten studentský život! Hanka ale byla neuvěřitelně statečná. I v boji se svou nemocí. Jak svůj program vůbec dokáže poskládat? … často jsem si pomyslela.

Ve vrcholných letech Hančiny slávy, se jednou přišla na mě podívat do Městských divadel pražských, kde jsem v tu dobu hrála. Přestávka se protáhla asi o deset minut navíc, holky a holčičky na chodbě chtěly její podpis na fotku, říkala: „Holky, nechte toho, jsme v divadle! Bude se pokračovat...“ Jednou jsem přišla do její šatny v Lucerně, a ona tam byla se zpocenou tváří: „Jsi unavená!“ Vydechla jenom: „To jsem.“ Ovšem na scénu po pár minutách vyšla jiná Hanka, dynamická a usměvavá. Zářící! Po jednom koncertě následovalo bezpočet přídavků, až potom jsme se potkaly. Byla strašně zničená, ale obrovsky ŠŤASTNÁ!

Hanka pro nás nikdy neodejde...

V. P.: Každá nová situace, připravovaný koncert, audiokniha, to jsou příležitosti, kam si Hanku „beru s sebou“... Znovu si jí přibližuju. Její smích, pohyby krásných rukou. Já jí vidím a slyším každý den. Někdy si pomyslím: co by na tohle asi řekla Hanka?

Spravedlivá, empatická, čistá... Skutečný úkaz ve světě showbyznysu.

V.P. Líp bych to neřekla...

VLASTA PETERKOVÁ – divadelní a filmová herečka. Po studiu JAMU hrála velké role Státním divadle v Brně až do roku 1981, kdy se po zmařené premiéře Přelet přes kukaččí hnízdo (režie Jan Kačer), rozhodla změnit profesní prostředí. Hostuje v pražských divadlech (v Kalichu i v divadelním souboru Verze), hraje v seriálech a dabuje, nahrává v rozhlase.

MULTILINK K AUDIOKNIZE: https://supraphon.lnk.to/ZagorovaDrivNezToZapomenuID