Ke zpěvaččině prosincovému půlkulatému životnímu jubileu vychází na CD nový výběr nejkrásnějších písní o lásce
Mimořádná interpretka energických skladeb, ale také jedinečná zpěvačka balad s tématem dramatických lásek vydala nyní u vydavatelství Supraphon novou kompilaci písní o lásce. Z bohatého písňového katalogu Věry Špinarové vybrali Miloš Skalka a Jiří Brodský ty nejznámější i nejzajímavější písně, často v láskyplně pomalejším tempu.
U příležitosti vydání alba Zóna lásky jsme se Věry Špinarové zeptali:
Většina posluchačů a diskofilů se domnívá, že jste se narodila v Ostravě. A to 22. prosince roku 1951. Tento údaj je možné rovněž najít v jinak mimořádně spolehlivé a v mnoha ohledech jedinečné Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby. Ale prý je to trochu jinak.
"Jsem s Ostravou tak neodmyslitelně spjatá, že vlastně nikoho ani nenapadne, že bych mohla být odjinud. Ale já přitom pocházím z jižní Moravy, narodila jsem se v Pohořelicích u Brna. Do Ostravy jsem se pak dostala s rodiči až v sedmi letech, když tam tatínek odešel jako horník za prací… Celý můj další život a hudební kariéra jsou už pak ale spojeny bezmála výhradně s Ostravou.“
Od dětství jste se učila hrát na housle, od devíti na kytaru a ve čtrnácti letech poprvé zpívala s velkým orchestrem na akademii ostravských škol. V patnácti jste pak vyhrála krajské kolo talentové soutěže Májový křišťál ´66 a postoupila do celostátního finále, ve kterém jste nakonec obsadila páté místo.
„To byly mé úplné začátky. To, že se taková soutěž vůbec koná, jsem objevila v nějakém časopise, myslím ve Květech. A přihlásila se. Ostravské krajské kolo se konalo v kulturním domě v Porubě a podmínkou bylo, že ze dvou písní musí být jedna sovětská. Něco jsem se proto naučila, ale už ani nevím, co to bylo za ptákovinu. A protože jsem na kytaru moc hrát neuměla a znala jen pár základních akordů, některé věci pro mě byly problém. Proto jsem si raději skládala písničky s pomocí těch několika akordů sama, jiné bych totiž zahrát zřejmě nedokázala. Pamatuju se, že jsem si tehdy pro soutěž složila melodii i slova písničky Já před tebou teď klečím… Tu jsem nedlouho poté rovněž nazpívala v ostravském rozhlase. Ale nějaký blázen začátkem sedmdesátých let rozhodl, že všechno, co není podle něj ideově v pořádku, se musí okamžitě smazat. Škoda, docela ráda bych si tu písničku po těch padesáti letech poslechla.“
A Májovým křišťálem ´66 to vlastně celé začalo…
„Bylo mi patnáct a díky téhle soutěži jsem se dostala ke spolupráci nejen s Ostravským rozhlasovým orchestrem, což byla pro mne jakási vysoká hudební škola. Zkušenost k nezaplacení. A současně jsem jako zpěvačka na úplném začátku pěvecké dráhy začala pravidelně vystupovat na tehdy velice populárních odpoledních čajích.“
Výrazně jste inklinovala k soulovému a rockovému repertoáru, samozřejmě zpívanému anglicky. A svého času se vám dokonce přezdívalo „česká Joplinka“. Prošla jste ostravskými skupinami Flamingo a Royal Beat, abyste se v roce 1968 stala zpěvačkou skupiny Majestic, kterou právě opustila Marie Rottrová. A s touhle skupinou jste nazpívala anglicky – tehdy se to ještě smělo – svůj debutový singl s písněmi převzatými od Nancy Wilson a Dusty Springfield. Když pak v roce 1971 převzal otěže skupiny Majestic Ivo Pavlík, kapelu přejmenoval na Orchestr, respektive Skupinu Ivo Pavlíka. S touto formací jste pak strávila následujících bezmála patnáct let… V téhle spolupráci vznikla také česká verze původně titulkové melodie Ennia Morriconeho z filmu Tenkrát na západě, kterou textař Zbyšek Malý nazval Jednoho dnes se vrátíš. Tedy nahrávka písně, která aktuální výběr písní o lásce nazvaný Zóna lásky uzavírá.
"Když Ivoš Pavlík objevil v repertoáru Mireille Mathieu zpívanou verzi téhle melodie nazvanou Un jour tu reviendrans, okamžitě ho nadchla. Já jsem sice jeho nadšení příliš nesdílela, ale přesto jsem českou verzi v roce 1978 nazpívala za doprovodu Ostravského rozhlasového orchestru. Kdybych tuhle píseň dneska na svých koncertech nezapívala, měli by posluchači pocit, že jsem je o něco podstatného ošidila. Vlastně žádný koncert se bez ní neobejde, i když já bych se třeba obešla (smích). Ale nejde to. Herec Jiří Sovák mi navíc před mnoha léty řekl: ´Kdyby měl každý zpěvák v repertoáru jednu jedinou píseň, u které by už při vyslovení jejího názvu bylo všem jasné, kdo ji zpívá, mohl by být šťastný. A vám se to podařilo. Když se řekne Jednoho dne se vrátíš, každý ví, že je to Špinarka. Takže dneska s pokorou říkám: Jsem šťastná, že mám tuhle píseň v repertoáru.“
Po rozchodu s Ivem Pavlíkem jste zpívala se skupinou Speciál, s kapelou Notabene a také s kamarádskou formací Petarda Petra Šišky, se kterou jste nahrála dvě alba. Dnes vám stojí za zády kapela Adam Pavlík Band, kterou vede váš syn, hráč na klávesové nástroje, skladatel a současně potomek Iva Pavlíka Adam. Ten se vám narodil v roce 1974.
"Kapela je nejen mladá, ale současně úžasná. A ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že mám takovou spoustu dobrých starších písniček, že vlastně ani žádné nové nepotřebuji. Kluci jim jenom dají jiný drive, písně získají nový šmrnc a najednou vypadají jako aktuální novinky. Mám totiž k dispozici skladby, které lidé ani moc neznají a navíc v novém pojetí získají punc současného letopočtu. Jsem moc ráda, že se znovu dostanou na světlo světa a nezapadnou.“
A jak vypadá spolupráce maminka-syn?
„Myslím, že je to úplně stejné, jako když jsem spolupracovala s jeho tátou. Jsou si totiž velmi podobní a blízcí. Mají k muzice stejný přístup, oba jsou perfekcionalisté. Když zavřu oči, mám kolikrát pocit, že ve studiu sedí Ivoš a ne Adam. Kdysi jsem na Ivoše hodně dala a s Adamem je to stejné. Má totiž onen zvláštní muzikantský cit a okamžitě rozezná, co je dobré a co ne. Dovede mě kormidlovat tak, abych nedělala blbosti. Jinými slovy, s Adamem se mi spolupracuje moc dobře. Působí sice jako manažer a kapelník, ale v první řadě je to můj syn.“
Dneska žijete nedaleko Ostravy, v oblasti mezi Bílovcem a Fulnekem. Jak se vám tam daří?
„Myslím, že odejít z města bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. Nejdřív jsem si myslela, že tu bývalou zemědělskou usedlost koupím a opravím jenom pro víkendové pobyty. Abych je tam mohla trávit s vnučkou Johankou, která se tehdy právě narodila. Letos v prosinci jí už bude čtrnáct… Ale když jsem si tam sedla a rozhlédla se po kraji, řekla jsem si: Tak odtud mě už nikdo nikdy nedostane! Udělaly se podlahy, koupila jsem postel a kamna – a už jsem se odtamtud nehnula. Je to zvláštní. Vždycky jsem byla městské děcko a na centrum Ostravy jsem nedala dopustit. A najednou jsem strašně ráda, že ten barák na venkově mám. Jsem totiž taková kvočna, chtěla bych mít celou rodinu pořád kolem sebe. A oni sem všichni rádi jezdí. K tomu kolem dokola nádherná příroda, absolutní klid, dva psi, kočka… Můžu si přát víc?“